Česko a Slovensko

Česko

Jak si stojí naše domácí, česká scéna ve srovnání s jinými scénami? Jaké je její skutečné postavení, pokud ji nechceme neustále srovnávat jen a americkými či anglickými vzory? České scéna je výjimečná tím, že v 60. – 80. letech (tedy nejen v době tzv. normalizace) oplývá neobyčejně obrovským množstvím převzatých písní, které dostaly český text. Tak vysoké procento (cca 30%) tehdy asi nenajdeme nikde jinde na světě. Sami cizinci jsou často překvapeni, když kdejaký světový hit u nás slyší v české verzi. Na druhou stranu to ale ani tak neznamená, že by domácí autoři byli málo plodní nebo špatní. Neznamená to, že by domácích skladeb bylo o to méně a že by převzatá hudba byla na úkor domácí tvorby. Spíše se zdá, že  Češi se zkrátka více vzhlíželi v západních vzorech a bylo pro ně výzvou se jim vyrovnat či je dokonce překonat – a mnohdy se jim to i podařilo. A také bylo snadnější vsadit na již prověřený hit než zkoušet nové věci. V tom Češi nikdy nebyly patrioty, ale spíše obdivovateli západu. Díky tomu ale zase můžeme dodnes poslouchat spoustu západních písní, které mají české texty.

To vše změnil až nový politický režim a mnohem důslednější ochrana autorských práv. Na druhou stranu je třeba přiznat, že i v anglicky mluvících zemích je dodnes velmi časté přebírání písní, když jednu skladbu přebere XX dalších interpretů, takže někdy ani nevíme, jaká verze je vlastně ta původní, protože všechny jsou ve stejném jazyce, se stejným textem. Tak třeba i Elvis Presley měl ve svém repertoáru podobně obrovské množství převzatých skladeb, o kterých se domníváme, že jde o originály. Někdy se původní verze vůbec hitem nestala a zapadla, až ji někdo oprášil, nově nahrál a pak se stala hitem…Vkus a momentální nálada posluchačů je zkrátka často nevyzpytatelná. Někdy se říká, že za množstvím převzatých verzí u nás může nedostupnost západní hudby v té době – ta však byla v celé východní Evropě a přesto, jinde na východě tak velké množství nikde nenajdeme, takže tento argument se nezdá platný.

U některých kritiků panuje jakási utkvělá, stále opakovaná představa, že po roce 1968 došlo ke stagnaci či dokonce úpadku české populární hudby. To je ale samozřejmě nesmysl a opak je pravdou – jak v domácí, tak ve světové scéně šlo o zlatou éru šlágrů a diskoték. Mainstream se rozvíjel naplno (samozřejmě s určitými výjimkami, jako by zákaz vystupování tehdy nesmírně populární Marty Kubišové). Každý, kdo byl alespoň do určité míry konformní s politickým režimem, (tak jako ostatně téměř všichni), měl cestu volnou a mohl více méně svobodně vystupovat a tvořit (opět s určitými výjimkami cenzury). Kdo ovšem skutečně stagnoval byl pouze underground, který byl zakázán, respektive potlačován. Navzdory množství převzaté produkce si během celé doby socialismu v 60. – 80. letech držela domácí populární hudba na poměrně velmi solidní úrovni, která často dosti výrazně převyšovala i běžný standard mezinárodní produkce v jiných zemích.

Nelze ovšem přirozeně srovnávat domácí produkci s tehdejší mnohonásobně větší americkou či britskou, tvořící leadership globální hudby (Česko není ani tak velké jako jedno americké velkoměsto). Mnozí tak stále činí a pak jim vychází pochopitelně jiné výsledky. Je třeba ji vidět v kontextu a objektivně. Češi se velmi často srovnávají nikoliv s jinými, podobně velkými národy, ale s Amerikou a v důsledku toho mají dojem, že česká hudba za moc nestojí. Kdyby se však srovnávali s podobně velkými národy, zjistili by naopak, že nejenže se nemají zač stydět, ale to, jak dobří jsou. Ostatně důkazem toho je i mnoho cover verzí, které jsou lepší, než originál, což se jinak nestává často. Dá se říci, že Čechoslováci vzhledem ke své velikosti navzdory omezením nijak nezaostávali a rozhodně se neměli za co stydět ani v dřívějších dobách. Pokud mluvíme o stagnaci, k té došlo až později po rozpadu Československa, ta však netrvala dlouho. Dále bychom spíše mohli hovořit o stagnaci v současné době – ostatně to je také důvodem, proč se mnoho posluchačů dnes od tuzemské hudby odvrací. Normalizační léta byla naproti tomu pravým opakem. Naštěstí i to se v posledních letech mění.

Česká scéna je do jisté míry, pokud jde o lidovost, podobná té nizozemské – ovšem pouze do 80. let. Po změně režimu a vpádu světové hudební produkce do českých luhů a hájů v domácí pop music lidovost téměř vymizela. Tedy nejen tradiční lidová hudba – ta je v Čechách mrtvá téměř 70 let a je zcela na okraji hlavního proudu. Myslím tím šlágrová a moderní lidová hudba – jednoduchá, melodická. Až v posledních letech se tento žánr u nás snaží vzkřísit třeba TV Šlágr, která začínala velmi nesměle a na okraji zájmu, ale zdá se, že její hudební úroveň se přece jen postupně zvedá. Zatím však stále jen pomalu a jen zřídka, tu a tam se zde objeví i moderní lidová a šlágrová hudba, která má šanci oslovit i mladé. Ze zahraničními šlágrovými TV kanály se však nemůže srovnávat ani náhodou. Češi se stále dívají na šlágrovou a moderní lidovou hudbu tak trochu s opovržením, rezervovaně a skrz prsty jako na nějaký pokleslý žánr nebo něco, co patří do muzea – nebo maximálně ujetým seniorům či infantilním lidem, i když v zahraničí je tento žánr často zcela běžný a velmi oblíbený. Tak uvidíme, třeba se to začne i u nás měnit, až se posluchači nasytí popu či rocku. Lidovější styly obecně do populární hudby totiž neodmyslitelně patří a určitě to není nic, co patří do historie. Myslím, že za to, že z lidovější hudby v Čechách máme dodnes jen dechovku, kterou mladší považují většinou za opruz, si tak trochu můžeme sami – naštěstí nás zachraňuje Morava, byť většinou stále jen tradičním folklórem, takže opět většinou nic konkurenceschopného mainstreamu. Novou hvězdičkou na českém šlágrovém nebi je to, že nedávno začala digitálně vysílat v českém éteru lokálně německá stanice Schlager Radio, ovšem domácí produkci ani její podporu tady nečekejme. Pro tuzemské milovníky šlágrové hudby je to alespoň další příležitost jak se dostat k rozhlasovému vysílání bez internetu.

Od 90. let česká scéna znatelně zhruba a přitvrdila. Vedle muzikálu se přiklonila především k různým variacím rocku, který je tradičně spíše doménou mužů. Obliba country klesla a téměř začala kopírovat globální trendy. Nicméně ani hip hop se u nás v hlavním proudu příliš neprosadil – alespoň pokud jde o mainstreamová média (přestože jinak tento žánr patří k nejstahovanějším). Od Čechů jako slovanského národa by se možná dalo očekávat více emocionality, nicméně Češi jsou podobně jako Angličané velmi pragmatičtí a rádi si drží intelektuální odstup. Zatímco za dob minulého režimu se tento odstup a nedůvěra projevovala spíše zakřiknutostí, dnes se projevuje spíše v jakési nezralé hrubosti. Navíc ještě z dob minulých mají zakódováno, že lepší se držet zpátky a příliš se neprojevovat. To vše se projevuje pochopitelně i v hudbě. Češi rádi vzhlížejí ke všemu, co je globální a světové, spíše, než by rozvíjeli své vlastní. Ale pokud tak činí, rozhodně do své tvorby nekopírují světové trendy, jako některé jiné národy, ale naopak si hrdě udržují svůj vlastí styl, který není příliš mezinárodně akceptovatelný a srozumitelný, ale zato je typicky český.

I když šlágrová hudba z české scény dávno vymizela, její základem zůstává pop, rock a folk. Češi nemají příliš rádi na rozdíl od Němců okázalost, bombastické internacionální estrády, nemají rádi nabubřelé skladby, ani úderné refrény, ale jdou spíše do hloubky, ironie, dvojsmyslnosti, vtipu, po takové té krotké, mírné, klidné, domácí pohodě, tabáčku a leháru… Jestliže Francie je svými kořeny národem šansonů, folku a kabaretů, Německo národem šlágrů a operet, Itálie země opery a belcanta, Španělsky mluvící země národem ohnivých tanců, slaďáků a balad, Polsko tance a folku, Švédsko země kupletů a popěvků, Česko zcela určitě „obyčejné písničky“. A když už přitvrdí, rozhodně to není žádný bouřlivý německý ani americký rock, ale opět typicky český. Tedy spíše big beat nebo rock folk. Podobně country, které má u nás mnohem blíže k trampským písním táborových ohňů a svojí lidovostí inklinuje spíše k americkému bluegrassu než country.

Již v 90. letech byla v Čechách založena významná tradice, která začala mapováním kariéry Karla Gotta – projektu, který si kladl za cíl znovu vydat, vydat dosud nevydané či digitalizovat všechny dostupné nahrávky z historie. Tento projekt, který započal vydávat Bonton převzal také Supraphon, který zároveň rozjel podobné projekty mající stejný cíl postupně u všech ostatních umělců nahrávajících pro Supraphon, Panton či Český rozhlas. Díky spolupráci se sběrateli se toto úsilí rozšířilo také na digitalizaci poměrně významného množství nahrávek z prvních až 40. let – tedy z éry šelakových desek. Dnes je on line dostupná téměř celá česká poválečná populární hudba a také část starších nahrávek, které najdeme v edici „Historie psaná šelakem“. Český digitální archiv je skutečně obrovský, ve srovnání s tím, jak malá je česká scéna. Taková rozsáhlá a komplexní péče o digitalizaci historického archivu populární hudby nemá obdoby v mnoha jiných zemích. Možná i díky tomu dříve upadající Supraphon znovu získal svoji prestiž a umělci se k němu po roce 2000 začali houfně vracet.

Málokterý umělec by totiž měl u jiné společnosti zaručenou takovou péči o své nahrávky jako u Supraphonu. Týká se to i Karla Gotta u tak významné společnosti jako býval Polydor, který je dnes součástí vydavatelství Universal. Německá či francouzská pobočka v budování svého digitálního archivu značně zaostává, ať už ve vydávání CD nebo v nabídce starých titulů on line – a pokud již jsou vydány, uplatňuje na ně geoblocking, takže nejsou přístupné ke stažení nebo streaming ze všech zemí. Proč to tak je, těžko říci.  Nikdo by si pak ale neměl stěžovat, že lidé šíří nahrávky nelegálně, jestliže nejsou nabízeny legálně… Anebo jsou, ale zase jen pro IP adresy jen z vybraných zemí… Myslím si, že taková nesmyslná omezení by měla být v době globálního internetu již překonána.

Inu, i když máme on line k dispozici obrovské množství milionů nahrávek, ještě další miliony ke svému on line vydání, ať už ke stažení nebo pro streaming, stále čekají… A je už dnes jasné, že mnohé se toho ani nikdy nedočkají a zůstanou jen na historických gramofonových deskách. Minimálně do té doby, dokud budou pod ochranou autorských práv a dokud je znovu nevynesou na světlo další generace posluchačů a nadšenců, které tyto desky objeví a uvedou legálně do oficiálního digitálního oběhu.

Slovensko

Slovenská scéna je podstatně mladší, než Česká, alespoň pokud vezmeme v úvahu nahrávky, které máme k dispozici. Zatímco českých nahrávek nacházíme na gramodeskách a válcích již téměř od počátku 20. století dost, první slovenské nahrávky se objevují až v polovině 30. let. Zatímco u nás tehdy doznívala doba operety a i k nám pomalu přicházela doba swingu, Slovensko žilo érou tanga a lidových písní, podobně jako latinská Amerika. Slovenská scéna byla zejména za dob společného státu pochopitelně do značné míry propojena, přesto i v těchto dobách byla o poznání jiná, než Česká – a to už o samých počátků.

Často panuje přesvědčení, že my Češi slovenskou populární hudbu přece velmi dobře známe a naopak. Ve skutečnosti je to však do značné míry sebeklam, neboť se vztahuje nejen na období společného státu, ale dokonce jen na dobu od konce 70. do začátku 90. let. Poté se cesty české a slovenské populární hudby ještě více rozešly a dnes už je česká a slovenská scéna prakticky úplně jinde. Tedy navzdory tomu, že i dnes existují někteří populární umělci, kteří jsou více či méně známí na obou stranách hranice. Je jich ale poměrně málo. Nejinak tomu bylo v dobách před nástupem skupiny Modus a nové generace umělců na konci 70. let. Také tehdy byla slovenská scéna v Čechách málo známá – navzdory existence společného státu. Komu dnes u nás něco řeknou jména špičkových a nejpopulárnějších slovenských zpěváků generace 50. – 70. let jako Littmanová, Grúň, Biháryová, Uhríková, Máziková, Sepéšiová, Hermélyová, Kuchár, Duchoň, Konárik, Laiferová, Olláryová, Bláhová, Veselý, Szabová, Sedlák, Hubinská, Sychra, Kolínská, Lonská aj.? Snad tak ještě jen Pavol Hammel a skupina Prúdy… Celá tato generace hvězd je u nás neznámá a ani v dobách Československa se v Čechách neprosazovala. Snad s výjimkou Blehárové či Kociánové, kterou Češi znají jen jako sboristku v souboru doprovázející Karla Gotta.

Slovenská hudba byla vždy více lidová a emotivní, méně intelektuální ve srovnání s českou. Na rozdíl od ní z ní ani šlágrová hudba po revoluci zcela nezmizela a dodnes si drží své místo na slunci. Podobně se to týká i lidové hudby, která má ve slovenské populární hudbě stále velmi významné místo a častokrát se mnoha žánry mísí dohromady. Dokonce lze možná už říci, že šlágrová i lidová hudba je nejen na Slovensku (ale i v Polsku, na Balkáně, ve Slovinsku, v Holandsku či německy mluvících zemích) tak populární (ne-li ještě populárnější), než moderní pop či rock, které už jsou zase spíše naopak na ústupu. Pokud moc nevíte, co mám na mysli, můžete se podívat na podařený mix šlágrů na Youtube či Youtube2.

Moderní slovenská pop se začala utvářet až teprve koncem 70. let s příchodem skupiny Modus či později Elán. Do té doby byla významně šlágrová – ještě více, než v Čechách. Ještě v 80. letech se moderní slovenská popová scéna stále rodila a zpěváků nové generace – skutečných celostátních hvězd – přibývalo jen zvolna a celkově jich nebylo více, než dříve. Těch málo jmen si však získalo mimořádnou popularitu v obou republikách společného státu. Podíváme-li se na výsledky ankety Zlatý slavík, Slovákům, kterým se podařilo velmi významně zabodovat i u nás byly skupiny Modus, Elán, Marika Gombitová, Miroslav Žbirka, Peter Nagy a pak ještě Pavol Habera se skupinou Team.

Ke skutečnému rozkvětu došlo až po osamostatnění Slovenska s nástupem současné generace, zejména od konce prvního desetiletí 21. století, kdy noví interpreti začali přibývat jako houby po dešti. Mohl bych jich tu vyjmenovat celou řadu, ale většina z nich u nás není známá – stejně jako umělci z období před nástupem slovenské nové vlny ve druhé polovině 70. let, za éry Československa. Koncem prvního desetiletí po roce 2000 došlo na Slovensku také k prudkému rozvoji hip hopu, který se stal tak populárním, že narozdíl od Čech pronikl i do mainstreamu, ale získal si mnoho fanoušků také u nás. Jména jako Rytmus, DMS, Kali, Vladis či Suvereno asi není třeba dlouho fanouškům tohoto specifického nezpěvného žánru představovat. Desátá léta lze bez nadsázky označit jako zlatou éru slovenského hip hopu, se kterým se ten český sotva může srovnávat. Tedy ať už jde o skvělé texty nebo slovenskou emocionalitu, bez které tento žánr prakticky nejde věrohodně dělat. Naopak to, co na zdejší scéně dodnes asi nejvíce chybí oproti české je ona umělá, respektive novodobá lidovost v podobě trampské hudby, folku a country.

Vzhledem k tomu, že ale mluvíme téměř stejným jazykem a máme skutečně nadstandardní vztahy, není novodobých „Československých“ umělců opravdu mnoho. A je to škoda – Slovensko má určitě co nabídnout, i když je pravda, že náš vkus se často hodně liší. Je to subjektivní názor, ale pro mě osobně je současná slovenská scéna zajímavější, než česká, která je stále o poznání poněkud strnulejší. Pokud jde o vzájemnou výměnu, řekl bych, že v tomto případě je vzájemná kulturní interakce větší mezi německy mluvícími zeměmi, než mezi našimi bratrskými národy. V českých médiích se objevují většinou stále titíž interpreti ze Slovenska, jako kdyby na Slovensku zpívali jen oni, a navíc ještě hrají stále dokola ty stejné písně…

Slováci také poněkud více nasávají a světové trendy, než my. Přesto všechno má paradoxně zdejší scéna doma na Slovensku stejně těžké postavení jako u nás. Média tu dávají macešsky jednoznačně přednost globální hudbě a brání ji tak se více prosazovat. Z toho důvodu se Slovenská vláda podobně jako francouzská odhodlala k zoufalému kroku a zavedla povinné kvóty na zařazování domácích umělců do svých playlistů. Tento stav se snad už u nás i na Slovensku začíná lepšit a blýská se na lepší časy, stále ale jen pomalu. Je ale také otázka do jaké míry lze stále za bernou minci brát vysílání tradičních médií. Přece jen dnes se velká část našeho života odehrává on line, nikoliv v tom, co vysílá tradiční rozhlas či televize. Za bernou minci ale nelze brát ani to, co se objevuje on line. Počet shlédnutí ani počet lajků nerovná se skutečná obliba a popularita…