Frankofonní scéna

Z významných světových scén nemůžeme vyloučit samozřejmě frankofonní – respektive spíše francouzskou. Francouzština je totiž sice jazyk světový, ne však do té míry v populární hudbě. Započítat totiž můžeme pouze Francii, malou část Švýcarska, valonskou část Belgie a mimo Evropu jen provincii v Kanadě. Frankofonní umělci z dalších zemí, kde se tímto jazykem také hovoří, vesměs produkují zcela jiný druh populární hudby, která se tomu, co tu hodnotíme, příliš nepodobá. Nicméně v Evropě patří frankofonní populární hudba vedle německé a italské přirozeně k nejvýznamnější skupině. Stranou nechávám hudbu na Britských ostrovech, která patří ke globální skupině a také hudbu Španělskou, které je součástí druhé největší indoevropské světové skupiny – musica latina.

Pokud sledujeme vývoj na francouzské scéně, první čeho se asi po nějaké době všimneme, je nebývale velký rozdíl mezi populární hudbou současnosti a tou ze starších dob – oldies. První moderní etapou je hudba 50.- 60. Let. Zde nacházíme velké množství hudby, které byla v éře doznívajícího swingu podobná všude (kromě USA) – tedy nic co by nás překvapilo. Vedle toho, jak bychom asi očekávali, v tomto období najdeme množství šansonových skladeb. Už od konce 50. let tu však nacházíme docela slušné množství prvních rokenrolových skladeb a zde jsou Francouzi znatelně před námi – podobně jako Němci. Na druhou stranu je třeba říct, že ve valné většině případů ani zdaleka nemohou konkurovat nejen těm globálním, ale ani německým – a to ani v pozdějších letech.

Je sice pravda, že ve francouzské populární hudbě nenajdeme asi tolik cover verzí globálních hitů, ale i ty originály vesměs velice daleko zaostávají. Obávám se, že u nás by nikdy nemohly ani vyjít. V tomto si my Češi rozhodně vedeme lépe, byť jako nesrovnatelně menší národ. (Občas slýchávám kritiky, že my Češi jsem mistři v množství převzatých skladeb, z nichž většina nedosahuje kvalit originálu. To je pravda je z části a pokud nemáme možnost srovnání s jinými národními scénami, nemůže být ani úplně objektivní. Vzhledem k tomu, jak malý národ jsme a jak málo umělců ve srovnání se světem máme, pokud se jen čtvrtina skladeb vyrovná originálu, lze to považovat za velmi dobrý výsledek. Nakonec v podání Hany Hegerové se nemusíme stydět ani za šanson – také v něm by naše Hana tak říkajíc strčila většinou zdejších šansoniérů do kapsy. Skutečně – možná si málo uvědomujeme, jak velká hvězda Hana byla a jak už to tak bývá, nebyla u nás příliš doceněná – podobně jako někteří další umělci. Ale jak už to tak bývá, vidět přehnaně kriticky sebe samé je často takový náš národní sport související s nedostatkem národní hrdosti).

Jde-li po pozdější populární hudbu 60. – 80. let, tedy doby tzv. středního proudu a diskoték, frankofonní pop music jako by se až křečovitě držela zajetého průměru, ve kterém se jen tu a tam objeví něco trochu zajímavějšího. Jinými slovy, ve srovnání s hudbou italskou, německou a i dalšími menšími scénami – včetně té naší malé české – rozhodně nehýří skvosty. Naopak se zdá, jakoby tu byl už tehdy nedostatek výborných autorů i výborných zpěváků. Samozřejmě si všichni vzpomeneme na pár výjimek, ke kterým bychom zcela jistě mohli přidat i pár dalších jmen výborných zpěváků, ale celkově nic, po čem bych mohl říct – francouzská populární hudba je výjimečná – jak by asi mnohý očekával. Zdá se mi sice zajímavější, než populární hudba švédská, ale ani zdaleka ne tak jako italská, německá či východoevropská – včetně té naší oldies, i té tak často zatracované „normalizační“.

Od 90. let se hudba výrazně změnila celosvětové, zejména pod vlivem elektroniky a začala se psát zcela nová kapitola dějin populární hudby. Zde již nacházíme podstatně více zajímavostí, zejména v posledních 20 letech. Rád bych tedy řekl, že francouzská pop music šla nahoru a je velmi nadprůměrná, ale opět nemohu. Proč? Protože moderní francouzskou scénu dnes doslova zahltila masivní vlna jen těžko stravitelného, hudebně nesrozumitelného hip hopu (přestože tento žánr se mi jinak docela líbí), což celým dojem neskutečně kazí. A není to jen on – zdejší hitparády (podobně jako německé) začíná zaplavovat i arabská hudba – tedy zcela něco jiného, než to, co hodnotím. To je zde vidět ještě více, než ve Švédsku. To je skutečně bizarní (byť nemám nic proti tomu).

Snažím se najít nějaký hlavní proud, který by ji charakterizoval, ale nic nemohu najít. Každá druhá skladba je úděsný rap a z toho co zbývá, tu máme tu něco v americkém stylu, něco v reggaetonu, něco z orientu, tu něco z toho či ono žánru… Jak by se dalo očekávat, i šansony, šlágry, disco hity již téměř dávno vymizely a doba je jinde. Možná trochu lépe se drží country, které (ač se to možná zdá překvapivé), má ve Francii velmi dlouhou tradici a dodnes často vychází z typicky amerického klasického nashwillského stylu. V něm Francouzi nejsou vůbec špatní a jde jim, stejně jako folk. Pokud jde o starší a zejména moderní rock, takových skladeb jsem slyšel jen minimum. Nevím, jestli je to tím, že jsem se mu podvědomě vyhýbal (protože tento žánr většinou zrovna až tak moc nemusím), nebo zda ve Francii stojí na okraji zájmu ještě více, než jinde na světě. Asi obojí.

Faktem ale zůstává, že stále více Francouzů se dnes utíká k poslechu zahraniční hudby (přirozeně hlavně globální, které je nejlépe dostupná a nejbohatší). V tomto ohledu je tedy na tom stejně neslavně, jako naše domácí či slovenská scéna. A vlastně, pokud jsem psal, v případě Slovenska je to zcela nezasloužené, ve Francii se tomu příliš nedivím. Škoda – francouzština je tak krásný, smyslný jazyk, který v písních zní velmi dobře. To, co ale dnes vidíme, jsou výborné skladby vedle naprosté hrůzy, přičemž to dobré je stále těžší najít. Stejně jako na Slovensku se tu prý zavedly kvóty na množství povinně hrané francouzské hudby. Tedy něco co ve většině jiných zemí vůbec není třeba, ani když nemluví světovým jazykem. Jestliže dříve byla Francie tak trochu spící kráska na poli pop music, dnes jakoby se utápěla v chaosu a rozkladu, stejně jako celá francouzská společnost.

V posledních letech po covidové krizi se však zdá, že se to začíná konečně výrazně měnit. Zájem i hip hop výrazně poklesl a nahradily ho skladby baladického typu, někdy k nerozeznání od stylu v jakém se produkuje v anglosaských zemích. To už se poslouchá výrazně lépe (alespoň pro mě). Vůbec se mi zdá, že v tomto desetiletí vkus posluchačů výrazně proměnil. Vůbec se mi zdá, že vše se mění strašně rychle a to, co jsem někde komentoval před třemi lety je už dnes jinde. Zkrátka sledovat vývoj a trendy populární hudby v mnoha různých zemí současně, to asi absolutně nejde (žádný tým na to nemám), ale je to zajímavé. Je sice pravda, že současná pop je hodně globalizovaná, přesto tu stále existují velké rozdíly mezi různými zeměmi, pokud jde o popularitu různých hudebních žánrů, stylu a toho, jak se hudba vyvíjí, zpívá a produkuje.