Globální scéna

Globální hudbou označujeme hudbu, která je v angličtině a sleduje globální trendy – je v ní těžké rozeznat nějakou lokální charakteristiku. Ostatně nejen lokální, ale i osobnostní charakteristiku, kdy je v podstatě jedno, jaký je interpret. Tato hudba je založená na hudební efektu, práci umělců elektronické mixáže a je velmi výrazně a silně komerční. Globální scéna se rodila postupně s tím, jak postupuje globalizace, jak rostl význam angličtiny, jak se vyvíjela elektronická hudba a syntetické hudební nástroje. Větší význam začala mít v 80. letech a v pozdější dekádě již začala postupně stále více převládat (i když v té době se ještě stále výrazně dělila na americkou a evropskou scénu). Jak by se dalo předpokládat, největší vliv měla globalizace na žánr popu, nicméně zasáhla snad všechny mainstreamové žánry – od roku 1993 i country, které zcela změnilo svoji původní formu z Nashville, ale také rock (vlastně country i rock se do značné míře spojily). Globální hudba a vůbec charakteristika populární hudby se velmi vzdálila od populární hudby, jak jsme ji znali z éry 60. až 80. let, kterou dodnes mnozí považují za zlatou éru – jak na světové, tak na domácí scéně.

Globální scéna je dnes doslova přeplněná interprety v touze stát se světovou hvězdou nebo získat co největší publikum. Je přeplněná zpěváky nejen z tradičních – tedy anglosaských zemí, které tvoří základ, ale i interprety z jiných, neanglicky mluvících zemí – zejména severoevropských, ale třeba i ze Švýcarska, Bulharska, Albánie či Makedonie – zkrátka kdekdo se snaží uspět na globálním trhu a čím víc je globálních interpretů, tím je jejich šance menší a v tomto globálním moři se často ztrácí. I v některých neanglicky mluvících zemích dnes již každý druhý interpret zpívá anglicky – jsou zkrátka země, které s globalizovanou hudbu a globálními trendy silně souzní, zatímco jiné dodnes až tak neoslovuje a silnější jsou tu stále místní tradice.

Jaká je tedy dnešní globální scéna, jak se formovala v poslední době a jaké jsou poslední trendy? Koncem prvního desetiletí nového milénia zájem o moderní rythm and blues i rocku a country postupně opadá. Začíná se ještě více experimentovat s elektronikou a hity se stávají nejrůznější mixáže. Nezřídka tak můžeme slyšet různé kombinace popu, rocku, esoterické hudby, new age, house, taneční hudby, soulu, blues, takže vlastně nemůžeme vůbec určit jaká skladba jaký žánr prezentuje, kam ji zařadit. Moderní skladby jsou inspirované nejrůznějšími styly, včetně hudby klasické, vážné. Je to jakýsi mišmaš – nový styl, kterému někteří říkají post-pop. U nás se sice stále příliš neujal, ale na angloamerickém trhu převládá. Společným jmenovatelem je hudba postavená na efektu. To sice bylo v populární hudbě vždy důležité, ale zde ještě více.

Dalo by se s trochou nadsázky říci – máte rádi hudbu, která má duši, která je o něčem více, než efektech, kde projev osobnosti hudebníků, skladatelů a textařů hraje významnou roli? Pak asi i v populární hudbě sáhnete spíše po starších věcech. A nebo si raději vychutnáte umění hudebních řemeslníků – programátorů, nablýskané elektronické efekty, dokonalý, plný, sytý, hlasitý, výrazný, mohutný a kompaktní zvuk moderních syntetizátorů a mixážních technik či předimenzované, epické, expresivní, teatrální vokální projevy? Pak jistě dáte přednost modernější hudbě.

Vzhledem k tomu, že elektronická hudba má dnes drtivou převahu, nahrávají se i speciální verze, kterým se říká „akustické“ – tedy bez použití elektronických nástrojů, tak jak se kdysi hrálo vždy a ještě poměrně nedávno – většinou. Čili tóny se netvořily v počítačích a syntetizátorech, ale za použití klasických hudebních nástrojů. V obou případech si sice zvuk tak jako tak vždy šíří vzduchem, nicméně pro klasické nástroje se již vžil termín „akustické“. Tak se dnes konají i celé akustické koncerty, či tzv. unplugged („odpojené“) od proudu.

Nelze asi říci, co je lepší a co horší – každá doba má svoje, časy se mění a tak jak my je měníme, tak i ony mění nás, naše chápání, myšlení a cítění. Někdy si říkám, jak jsme takové hrůzy mohli někdy poslouchat? A jindy si zase říkám, to byly časy, tahle hudba měla něco do sebe – ne jako dnes. Celkově lze snad jen říci to, že dříve šla světová hudba více po kladných emocích (vyjma undergroundu), zatímco současná hudba jde většinou po negativních emocích, jako hrubost, strach, deprese, agrese a underground je dnes do značné míry vlastně proud hlavní.

Vidíme, že pop music se dnes mění v něco, co jakoby přestává být populární – přestává mít tu hitovou podobu. Mísení žánrů a elektronika tu vytváří jakýsi nový druh post-populární moderní hudby, který bychom kdysi asi nejspíše nazvaly jako „alternativní hudba“. A kdo ví, třeba i samotný termín „pop music“ bude jednou patřit do minulosti a bude označovat jen zábavnou hudbu populární minulých dekád. Tempo doby rozhodně nepřeválcovalo jen Českého slavíka či vesměs bezradné soutěže hledající Superstar, ale i kdysi tak prestižní soutěž, jako kdysi bývala Eurovize. Dnes už je to spíše jen přehlídka nevkusu, trapnosti a křeče, ve které člověk touží udělat krok do nového světa, ale ono to nejde a nejde. A jak by to takhle mohlo jít, když tito umělci stale staví na starých základech, které už dnes dávno nefungují. Pokud se takové písně stanou „hitem“, pak jen díky masivní reklamě a promotion. A mainstream je ochotně přijme, jak jinak…

Přestože nabídka se stále rozšiřuje, opravdu kvalitní věci je stále těžší najít i a světové scéně. Výjimkou jsou osvědčené hitparády jako oficiální britská, německá, holandská či americká hitparáda Billborad, které představují skutečně to nejlepší, prověřené fanoušky… Tu a tam se zde něco zajímavého najde, někdy více jindy méně. Záleží také na tom, co hledáme a v jakém žánru. Naházet všechno do jednoho pytle a pak v tom něco hledat, dost dobře nejde. Mícháme pak jablka a hrušky. A nemůžeme se řídit jen tím, co nám servírují rozhlasové stanice. Takže pokud hledáme správně a hlavně víme, co vůbec hledáme, najdeme toho naopak hodně kvalitního, i když je to třeba jen 10% z neposlouchatelného celku tvořícího hutný balast, takže obecně vidíme úpadek.

Dnes už vydává hudbu kdekdo, ale přesto (nebo spíše právě proto) je stále těžší se na přeplněné scéně i výrazněji prosadit. Je to jakýsi babylon, ve kterém si každý žije svým životem, v době řízené počítači, co se projevuje i v hudbě. Dnes je hudba především o kvalitě producentů, kteří umí namíchat ten správný mix. Vokální doprovod je stále častěji jen jakýsi bonus podobně, jak to bývalo kdysi. Stále větší důležitost mají spíše DJ, kteří umí na kompech namixovat vhodnou směs zvuků. Zpěváci a jejich hlasy mohou být klidně jen doplňky, jejich zpěv mohou být je skřeky, emocionální výkřiky a vzrušující vzdechy. Nebo text o třech slovech, která se stále opakují. Ostatně tak trochu podobně to bylo už v době swingových big bandů, kdy nebyli zpěváci to nejdůležitější. Byly to orchestry a jejich instrumentální skladby. Bandy, které dnes nahradila elektronická hudba. Právě ta začíná stále více utvářet dnešní světovou pop music. Respektive pop music pomalu začíná ustupovat hudbě elektronické a klubové, jakési nové vlně, kterou mnozí označují jako post-pop.

V posledních letech, po odeznění covidové pandemie, tvoří hlavní proud globalizované pop music pochmurný hip hop a pochmurné, až depresivní, epické balady. Zajímavé je, že na světové hudební scéně se prosazuje napříč světovými jazyky nová, výrazně změkčilejší výslovnost – neostré T jako TS a S (jazyk hluboko mezi zuby), alternativně vokály jsou velmi uzavřené. Trend rozněžnělé, šišlavé výslovnosti je patrný v italštině (občas, spolu s uzavřenými vokály), němčině (často), francouzštině (občas), angličtině (občas) a také u některých českých raperů (někdy, v poslední době). V kontinentální Evropě je nejvíce globalizovaná německá scéna, která nejvíce sleduje globální anglo-americké trendy. Francie, Polsko a Itálie si jdou více vlastní cestou, ale třeba Balkán (a do jisté míry i my) globální trendy přebíráme jen minimálně.