Hudba budoucnosti

Jaká bude hudba budoucnosti, to je otázka. Ačkoliv nám se dnes může zdát, jakoby se blížila ke konci svého vývoje, stejně jako celý svět, opak může být pravdou a celé 20. nebo 21. století může být jen další epizodou v tisíciletém vývoji. Je také možné že z populární hudby (nebo vedle ní) se vyvine nějaká zcela nová hudba, které se ale nebude říkat populární, zatímco naše populární hudba bude vedle vážné hudby jen jakési retro. Možná oblíbené, možná dávno zapomenuté – to vidím ale spíše jako záležitost na stovky či tisíce let a tak daleko se dívat nechci. Mentalita lidí  bude možná úplně jiná. Co bude ale za 200 let, tady už bychom mohli mít nějakou představu.

Jak čas plyne, vymřou i pamětníci a příběhy současných hvězd nebudou běžní lidé znát vůbec – zbude jen jejich hudba, která se jako retro bude do jisté míry asi u těch nejlepších hrát stále – i za 200 let. Ano, i za tu dobu bude nemálo lidí, kteří je zřejmě budou znát či budou dokonce jejich fanoušky i v této daleké budoucnosti. Přece jen, ve druhé polovině 20. století už byla nahrávací a záznamová technika natolik vyspělá, aby kvalita těchto nahrávek byla přijatelná i v daleké budoucnosti. A na tom, že to byl zlatý věk moderní populární hudby se možná také shodne většina z nás. Na druhou stranu za těch 200 let tu vznikne obrovské množství další hudby, která bude konkurovat té, kterou posloucháme, nebo jsme poslouchali my. Pokud ovšem vývoj nebude přerušen nebo dokonce ukončen nějakými mimořádnými okolnosti (což je jistě zásadní věc), tak to zcela jistě bude. Opravdu nevíme, jestli se věk naší civilizace blíží ke konci, jak nám napovídají různé světové události anebo naopak, zda jsme jen v nějakém mezičase – tisíce let je sice za námi, ale další tisíce před námi.

Současnost asi nelze vnímat jako nějaký globální úpadek, ale to nejlepší máme s největší pravděpodobnosti dávno za sebou. Nemám pochopitelně na mysli elektronickou hudbu, ale skutečně tradiční, akustickou – žádné syntetické zvuky, které dnes hrají hlavní roli. Zkrátka současnost je už úplně jinde a úplně o něčem jiném. Dobrá a kvalitní hudba, která není jen o efektech, ale má duši (nebo dokonce i ducha) ale žije stále a někdy je dokonce nepřekonatelná. A taková si najde své posluchače v každé době. V dávných dobách renesance, baroka či klasicismu před stovkami let plnila funkci populární hudby hudba, kterou dnes trochu nespravedlivě říkáme v češtině „vážná“ – i když v ostatních jazycích se jí říká „klasická“. Tehdy byla skutečně tak populární, jako je dnes pop či rock. A také to mnohdy byla hudba tak dobrá a kvalitní, že se hraje po stovkách let i dnes. Ano, už dávno tvoří vedlejší, okrajový žánr – už dávno není v centru pozornosti jako pop music, ale dodnes ji poslouchá stále dost lidí…

Nálady posluchačů a požadavky doby jsou někdy i skutečně nevyzpytatelné a i tady dochází k výkyvům a módním retro trendům. Stará, zapomenutá hudba, může být později znovuobjevena, být populární, aby po čase zase zapadla, ale po delší době jí zase někdo prášil a dostala se na výsluní… Je tak klidně i možné, že i hudba, která je pro nás dnes dávno zapomenutá, bude jednou v daleké budoucnosti někým objevena a stane se znovu velmi populární, zatímco naše současná hudba naopak upadne v zapomnění. Bylo by jistě velmi zajímavé, nasednout do stroje času a po několika minutách cesty vystoupit na stejném místě, ale v daleké budoucnosti. Nebo třeba jen příští rok. Přiznám se, že i to by bylo vzrušující. Nebo frustrující? Nevím. Možná je dobré, že budoucnost neznáme.

Jiná věc je ale to, jak za stovky let budou posluchači vnímat staročeštinu ze  20. století. Myslím ale, že jazyk se nezmění do té míry, jak se měnil až do teď nebo že by fanoušci budoucnosti dokonce potřebovali překlad. To je hudba spíše ještě mnohem vzdálenější budoucnosti. Tedy, pokud nebude čeština zrušena nějakým nařízením budoucí globální vlády a povinně zaveden jiný úřední jazyk – pak je to asi něco jiného. Protože však budou posluchači a diváci daleké budoucnosti stále v kontaktu s jazykem naší doby – ať už v písních, filmech, rozhovorech, knihách, nedojde tak snadno k tomu, že by mu přestali rozumět. Podobně, jak to funguje nejen v čase, ale i prostoru, kdy i velmi vzdálené části světa mluvící stejným jazykem jsou mezi sebou natolik v přímém přenosu mediálně propojeni, že jejich jazyk zůstává stále podobný a neprochází úplně odlišným vývojem, jakoby tomu bylo, kdyby tyto dvě části světa byly od sebe úplně odříznuté, bez vzájemného kontaktu.