První nahrávky

Počátek 20. století

První české gramodesky a fonoválce

 

Technika záznamu zvuku byla vynalezena již v době šantánů a kabaretů. Na začátku 20. století se začaly objevovat první fonoválce a gramodesky také v Čechách. Přesto u nás bylo tehdy opravdových zpěváků jen docela málo a z oněch dob zcela jistě žádné jméno nikomu nic neřekne. Navíc i většina z nich vystupovala pod různými pseudonymy nebo zcela anonymně. První nahrávky nepořizovali zdaleka jen ti, kdo uměli zpívat, ale i úplní laici či rádoby umělci. Zkrátka z těch, co stáli na ulici, točili klikou flašinetu a zpívali. Kdyby tehdejší zpěváci na gramodeskách dnes soutěžili v pěveckém konkurzu, zcela jistě by se většina z nich zařadila mezi hvězdnou pěchotu a vypadla by hned v prvním kole. Protože nikdo vlastně ani nevěděl, jak by měla populární hudba znít a vypadat, první zpěváci si tak trochu testovali nejen záznamovou techniku, ale hlavně publikum, aby věděli, co všechno snese a co se bude líbit. Mnohdy prachbídnou uměleckou kvalitu prvních populárních umělců tenkrát nikdo dlouho neřešil a ani první zpěváci se nijak neostýchali své bizarní umělecké výkony bez zábran předvádět.

Zázrakem byla totiž už samotná reprodukce zvuku, která byla především tím, co lidé obdivovali, neboť přehrávač v té době většina lidí ještě samozřejmě nevlastnila. Jako horká novinka se však začal používat pro reprodukovanou hudbu při představeních v kabaretech, zpěvních síních a zahradách pivovarů a rozhodně nešlo o levnou věc. Repertoár na prvních fonoválcích a gramodeskách byl často jen velmi nevalné, pokleslé, obhroublé, dvojsmyslné až vulgární úrovně. Ostatně v hudební produkci jsme v počátcích populární hudby za vyspělým světem příliš nezaostávali – podobě na tom byli i v předjazzové Americe. Navíc technika nahrávání byla až do poloviny 20. let čistě mechanická bez jakýchkoli elektrických zesilovačů, takže bylo nutno zpívat velmi hlasitě, aby nahrávací přístroje byly schopné zachytit zvuk alespoň v nějaké přijatelně slyšitelné kvalitě.

Když mluvíme o prvních nahrávkách nevalné kvality, myslíme tím samozřejmě skladby, které můžeme již přiřadit do oblasti populární hudby. Těch bylo zpočátku velmi málo, nový hudební styl se neprosazoval nijak rychle a zvláště u nás to trvalo poměrně dlouho. Zvláště v prvních letech totiž stále na válcích a později deskách převládal repertoir klasický – především operní a různé instrumentální skladby (dechové, sokolské a vojenské kapely nejrůznějších vojenských spolků, od kanonýrů až po dělostřelce hrající lidové, národní písně a pochody) a to u nás velmi dlouho, až do 20. let. Pokud jde o dosud málo zastoupenou pop music, jednalo se většinou jen o různé popěvky, mondénní kuplety a komické výstupy.

Inu, v dobách kdy byla stále nejoblíbenějším žánrem opera, opereta či dechovka, byly začátky populární hudby hodně kostrbaté, křečovité a někdy docela obskurní a bizardní. I když se třeba výjimečně i vyskytly některé zajímavější skladby, neměl je zase kdo zpívat. Buď byly tedy jen instrumentální, nebo se moderní skladby velmi snaživě s dechovými kapelami usilovali přednášet zpěváci, mající zkušenosti jen s operou či operetou. Výsledek tak nemohl být většinou jiný, než pochybný až tristní. Dechová kapela, operní technika a pop music bylo něco, co opravdu dohromady nešlo a i kdyby ano, nebyl nikdo, kdo by to uměl zaranžovat. Navíc také dobrých zpěváků bylo velmi málo, takže skladby prvních skladatelů populární hudby přednášeli většinou lidoví komici nebo právě operní pěvci či ti, kteří sice nepoužívali operní techniku, zato neuměli zpívat. Buď na to neměli talent, nebo se nový styl teprve učili, což u nás přetrvávalo dlouho, až do 30. let. A to mluvíme jen o zpěvácích – podobně bychom mohli hovořit i o kvalitách prvních skladatelů populáru, kteří spíše zatím jen experimentovali s tím, co všechno lze složit, aniž by to byla lidová či vážná hudba a co lidé ještě snesou poslouchat.

Lidé zkrátka neměli žádné zkušenosti s tím, co je populární hudba. Byl to pořád ještě nový žánr, který se stále profiloval z vážné či vojenské hudby, lidových popověků, blues… Přesto ale už v této době můžeme někdy pozorovat zárodky pozdějších žánrů, jako country, jazzu či nejčastěji – muzikálu. Když tak poslouchám ty stovky a tisíce nahrávek z počátku 20. století a snažím se je přirovnat k nějakému současnému žánru, buď mě nenapadá nic, nebo právě muzikál a že právě on je vůbec nejstarším žánrem bělošské populární hudby. I když tehdy nebyly ze žádného filmu ani divadelního představení a šlo o pouhé popěvky a kuplety. Posluchači v našich zemích ale až do 20. let raději stejně zůstávali konzervativně věrni opeře, operetě, dechové hudbě či vojenských pochodům, neboť z oblasti populáru toho opravdu nebylo moc, co by se dalo poslouchat.

Pro ilustraci uvádíme některé z českých nahrávek, které se objevovaly v prvních letech 20. století na těchto prvních deskách a válcích (které se však na rozdíl od desek příliš neujaly a časem zanikly). Jsou z doby, kdy se ku Praze teprve připojovala nová průmyslová předměstí, jako Vinohrady nebo Holešovice, kdy vládl čilý stavební ruch, pokračovalo zavádění kanalizace, elektřiny, vodovodů, plynu a stavěly se stále nové činžovní domy. (Pozn. ty byly jen pro lépe situované, v nich měly některé byty i koupelny. Chudina bydlela v pavlačových domech bez vodovodu a se společných sociálním zařízením, kde se i v jedné místnosti tísnilo mnoho lidí).

V ukázkách najdeme například komika Aloise Tichého či „mezinárodní umělkyni“ Růženu Slavínskou (jak je na desce uvedeno). Ta zpívá, že je Anka z Jammertalu (Jammertal se tehdy říkalo pražskému Nuselskému údolí – mimochodem to je německy „Údolí nářků“, i když tam ještě žádný most, ze kterého by skákali sebevrazi nebyl…). Nechybí ani ukázka dechovky Kmochovy kapely. (Pokud se vám zdá, že pan kapelník hraje poněkud uspěchaně, nemýlíte se. Desky měly tehdy omezenější kapacitu, a pokud se měla nahrávka na ně vůbec vejít, musel si kapelník někdy pospíšit. K nahrávce „Fujtajbl voda“ – první čistička vody byla v Praze dána do provozu v roce 1907 – do té doby se splašky z kanálů vypouštěly rovnou do Vltavy. I když tehdy nebylo v Praze zdaleka tolik obyvatel a průmyslu jako dnes, dovedeme si asi představit, jak to vypadalo…)

Místy je sice těžké nahrávkám rozumět, ale musíme si uvědomit, že nahrávací technika byla teprve na začátku a opravdu primitivní a také zub času na těchto válcích a deskách vykonal své. Všechny nahrávky jsou samozřejmě pořízeny ještě čistě mechanicky, žádná elektřina. Proto i zvuk – jak jinak – je poněkud plechový. Z nahrávek prvních nahrávajících amatérských zpěváků vybíráme samozřejmě jen ty podařenější a slušné. Až na Kolínskou hudbu sokolskou s dirigentem Františkem Kmochovu žádná z nahrávek tohoto období nevyšla v reedici na některém z moderních nosičů. Pochopitelně, ono by ani nebylo co vydávat – kdo by to dnes poslouchal. Nicméně sběratelskou a dokumentární hodnotu to nemá malou. Škoda. Určitě by bylo co objevovat. Všichni známe předválečné roky, ale začátek století až 20. léta jsou pro nás dosud málo známou oblastí – pokud jde o to, jaké kousky se tehdy nahrávaly. Supraphon některé začal nedávno vydávat alespoň ke stažení a zájemci je najdou v sérii zvané ‚Historie psaná šelakem“, ovšem přímo o nahrávky populární hudby nejde. Alespoň zatím.

Zámořská scéna

Vzhledem k tomu, že amerických nahrávek populární hudby z těchto dob se dochovalo mnohem více, než našich, je jak jsme se zmínili zřejmé, že pokud jde o jejich kvalitu, nebyly naše země nějakou výjimkou a že situace byla velmi podobná v Evropě i v zámoří, tedy i v samotné kolébce populární hudby, v USA. V době předjazzové – tedy v éře ragtime, ale ještě i v pravěkých dobách jazzu. I když první „pravé“ jazzové nahrávky pochází už z roku 1917, rozhodně to neznamená, že by se nový styl v Americe prosadil náhle. Vedle skvělých instrumentálních ragtime skladeb tu ještě z této doby nacházíme i zde množství vokálních obskurních nahrávek, které mají spíše dokumentární hodnotu, než něco, co by lahodilo sluchu dnešního posluchače. (Díky sběratelům jich mnoho najdeme zejména na Youtube. Bohužel, v mnoha případech tito lidé neprezentují ani tak samotné nahrávky, jako spíše své historické gramofony a fonografy v chodu, takže nahrávky jsou ještě v horší kvalitě, než kdyby se zvuk digitalizoval přímo z moderního přehrávače).

Česká nahrávka z roku na gramodesce Victor vydané v roce 1094, napsal a složil  Jiří Voldán:

Jetel voněl,zrály klasy

Scéna v 10. letech

I když zpočátku uměleckou kvalitu prvních zpěváků na gramodeskách asi nikdo neřešil, tak koncem prvního desetiletí u nás již přece jen začínala růst nespokojenost s pokleslým repertoárem většiny šantánů a kabaretů, operních zpěváků i komiků, takže ani tehdejším posluchačům už nepřinášela to pravé uspokojení, jako ještě nedávno samotný zázrak toho, že vůbec jde zaznamenat a reprodukovat zvuk… To bylo jedním z důvodu, proč byl v roce 1909 v Praze založen kabaret Červená sedma, který si kladl za cíl přinášet moderní a vkusnou zábavu. Úroveň si držel ještě i kabaret Karla Hašlera v Lucerně, který patřil vedle Červené sedmy k těm hlavním centrům relativně kvalitní zábavy na úrovni.

V roce 1914 Rakousko vyhlásilo Srbsku válku a zahájilo Světovou válku (jako záminka posloužil atentát v Sarajevu na rakouského následníka trůnu, neboť Habsburkové těsně před tím zabrali i území Bosny a Hercegoviny). V následujících letech došlo během světové války nejen k rozvratu celého hospodářství, ale i ke kulturnímu úpadku. Kabaret Červená sedma přesto ve válečných letech zažívá největší popularitu. Možná  je to ale naopak právě proto, že se lidé snaží zapomenout na válečné strasti. Ta totiž po skončení války a vzniku nové republiky rychle opadá, takže v roce 1922 je kabaret pro nezájem zrušen.

V každém případě během válečných let ale měli lidé celkově jiné starosti, než zábavu, rozšířila se bída a nouze o práci, lidé hromadně emigrovali do USA. To toho všeho ještě přišla po válce pandemie Španělské chřipky, která trvá až do roku 1920. Nový rozvoj kultury v našich zemích tak začíná až v průběhu 20. let s budováním nové republiky…

Gramodesky, které již pomalu, ale jistě nahrazují fonoválce, které jsou na ústupu, u nás přestaly během 10. let téměř vycházet. Po skončení války a vzniku samostatné republiky byl již zájem o podniky kabaretního a šantánového typu pryč. Přízemní zábava tohoto typu se přesunula pomalu do uzavřených veřejných domů a podobných pochybných podniků. Záhy byla rozpuštěna i Červená sedma (ve které mimochodem začínala i pozdější česká hvězda evropského formátu Anny Ondráková).

Legendy počátků nahrávání

Alois Tichý (1875-1922)

Bezkonkurenčně nejproduktivnější zpěvák prvních let 20. století, který vystupoval v mnoha kabaretech, pivovarských družinách a pražských zpěvních síních již od století devatenáctého. Do dnešní doby bylo objeveno již neuvěřitelných více než tisíc desek a válců, které natočil do roku 1914. První nahrávky pořídil již v roce 1903, pravidelně nahrával pak od roku 1906. Své kuplety často věnoval řemeslníkům, za které se vydával a jejichž postavy paradoval a okořenil nějakou vtipnou příhodou. S vlastní skupinou Dvorního pivovaru natáčel také vlastenecké výjevy z dějin nebo různé lidové slavnosti. Od začátku války už sice nenahrával, ale jeho nahrávky vycházely na deskách až do 30. let.

Heřman Zefi (1872-1955)

Nebo-li i Zeffi vl. jménem Josef Heřman. Po A. Tichém další velice produktivní zpěvák té doby. Stejně jako on působil s podobným repertoárem od konce 19. století až do začátku války snad ve všech pražských zpěvních síních a kabaretech. Po vzniku republiky si otevřel papírnictví, kde též prodával kuplety a písničky, které vycházely v letech 1922 – 1944 v jeho edici „Veselosti“.

Ferdinand Kohout (1877-1974)

Jeden z nejaktivnějších zpěváků, komiků a herců, kteří začali bavit nenáročné publikum ještě koncem 19. století, nejen v různých pražských podnicích. Od roku 1908 pak trvale v kabaretu Dvorní pivovar a letech 1914-22 spolu s A. Tichým ve Hvězdě. Později vystupoval i v kinech, kde doprovázel promítání němých filmů. Několik prvních gramodesek nahrál už v roce 1905. Na nich se dokonce objevoval ještě začátkem 30. let, když se pokoušel už o moderně vyznívající zpěv, který vyzněl ovšem spíše tragikomicky. Pozdější jeho nahrávky sice nejsou známy, ale po různých kabaretech působil až téměř do konce svého života a dokonce i v prvních pořadech české televize.

Marie Zieglerová (1881-1966)

Které fanoušci většinou říkali Mařenka nebo Zieglerka byla na počátku století naší vůbec nejslavnější operetní hvězdou. I když vlastně nebyla zpěvačkou zábavné hudby jak ji chápeme dnes, protože opereta tehdy spadala do populáru, nemůžeme tuto slavnou hvězdu pro její nesmírnou, byť krátkou popularitu vynechat. V divadle vystupovala už jako děcko. Hvězdou se pak stala ze dne na den, když ve svých 17 letech tato roztomilá dívka bujných a vyvinutých tvarů přijala pozvání cyklistického spolku Čechie aby mu v Národním domě na Vinohradech zahrála. Začala vystupovat ve smíchovské Aréně i holešovické Uranii. Jejího úspěchu si rychle všimlo i Národní divadlo a v roce 1902 ji angažovalo, ale brzy se vrátila zpět do Arény. V roce 1907 začala vystupovat již na své vlastní scéně v Libni (kde vedle ní začínal mimochodem mladičký Vlasta Burian). Opereta se však v té době začala už vyčleňovat z hlavního hudebního proudu a stávala se vedlejším žánrem, o který už nebyl takový zájem. Zieglerová se vrátila zase do Arény a v roce 1917 odešla hrát sice ještě do Moravskoslezského divadla v Ostravě a podnikla turné, ale pak od vzniku republiky vystupovala už jen zřídka. Přesto v roce 1933 udělala ještě malý comeback, když vystoupila v pražském Tylově divadle a dostala i několik rolí ve zvukových filmech a zahrála si i v Osvobozeném divadle. Definitivně odešla do důchodu těsně před skončením války v roce 1945. Celý život byla středem pozornosti, neustále ji provázely nějaké skandály, pomluvy a anekdoty na její účet.

další zpěváci např.:

František Tužimský, Růžena Slavínská, Marie Feffi, Družina Dvorního pivovaru, Růžena Jindrová, Marie Zefiová, František a Josef Hartmann, Rudolf Kamenský, František Bohuslav, Jan Bartoň, Marie Hess-Guthová, Božena Durasová, Richard Menšík, Růžena Slavínská, Jarda Nohavec, Josef a Marie Svobodovi, Hanuš Škrdlík, Štěpán Chodounský, Jan Dlesk, Josef Sládek, Viola, Kytara, Máj, Lorča Sodomová