Světová hudba

Když mluvíme o světové hudbě, myslíme tím v naší terminologii tu globální, tj. zpravidla produkci z anglicky mluvících zemí, zejména z USA a Velké Británie. Z jejich pohledu znamená termín světová hudba (World Music) pravý opak – v jejich terminologii se takto označuje buď jakákoli jiná hudba, která nepochází z produkce anglicky mluvících zemí nebo etnická, tj. lidová hudba z různých částí světa. Lidová hudba se ale v anglické terminologii označuje jako Folk, který ale zase nemusí označovat to, čemu my říkáme Folklór.

Označením „světový“ se někdy pokládá za synonymum hodnocení výjimečně dobrý nebo kvalitní – to je ale samozřejmě hloupost. Světová hudba není ta, která musí být automaticky nejlepší – pouze to znamená, že se prodává a je k dostání po celém světě. To znamená, že po celém světě se prodávají všichni umělci z produkce anglicky mluvících zemí (těch je drtivá většina) a umělci, kteří vystupují v anglickém jazyce a zároveň jejich hudbu produkují a vydávají společnosti, které obsluhují globální trhy. Mezi světové umělce počítáme samozřejmě i ty nejslabší, nejméně prodávané a nejméně úspěšné, které zná v každé zemi třeba jen několik lidí. V celkovém součtu ale řada z nich na globálním trhu prodává tolik desek, jako nejúspěšnější domácí interpreti na malém českém trhu.

Na druhou stranu je bez diskuse, že moderní populární hudba se narodila splynutím bělošské a černošské v USA. Odtud se rozšířila díky společnému stejnému jazyku do Velké Británie a odsud do nejvyspělejší evropské země – do Německa a dále do kontinentální Evropy (a tedy i k nám) a dalších zemí světa. Tento leadership USA tu existuje dodnes a tak se zrodila i moderní globalizovaná elektronická populární hudba. Bez ohledu na to, jak jsou které části světa odolné a imunní vůči americkému vlivu, americká hudba je synonymem populární hudby celé západní pop kultury, které jen tu a tam doplňují umělci s dalších anglicky mluvících zemí a okrajově či výjimečně globální scénu také umělci z ostatních, neanglicky mluvících zemí.

I když dnes prodej desek nehraje vlivem internetu tak zásadní roli jako dříve a tuto roli převzala jiná média. Tedy vedle internetu rozhlas a televize. I zde často platí zaběhnutý trend, že hlavní pozornost toho, co se děje, je mimo domácí produkci zaměřená na světovou produkci anglicky mluvících zemí. Její sledovanost je však v různých zemí jiná. Zatímco u nás nebo na Slovensku zájem o ní často převažuje nad zájmem o domácí produkci, v jiných zemích, jako je např. Polsko, Francie nebo Německo, to není tak jednoznačné. V jiných zase naopak převažuje naopak zájem o domácí produkci – jak to vidíme v Itálii, Španělsku, v asijských, afrických zemích, ve střední a Jižní Americe či na Balkáně.

Jinými slovy, i když je světová hudba z produkce anglicky mluvících zemí globální, neznamená to pochopitelně, že proniká do všech míst světa ze stejnou intenzitou nebo, že se stejnou intenzitou ovlivňuje místní tradice, hudební kulturu nebo vkus posluchačů té které země. Navzdory tomu, že hudba z této produkce se prodává po celém světě a je snadno dostupná každému.

Mluvit o světové hudbě je jako nosit dříví do lesa a vydalo by to na celý román, ale pokusím se být maximálně stručný. Vývoj světové hudby je nejen pro naši domácí scénu velmi důležitý a silně ji ovlivňoval – i když ne samozřejmě tak jako ve Velké Británii či v Německu. Přece jen, my jsme byli jednak za „železnou oponou“ a za druhé domácí publikum bylo vždy velmi konzervativní a nerado přijímalo světové trendy. A když už některé přijalo, bylo to s velkým zpožděním. Jak ve 20. letech, tak v 60. letech. Nakonec, myslím si, že světové trendy současnosti dodnes do naší země nedorazily. To samozřejmě není kritika ani chvála – to je prostě fakt vyplývající z odlišného hudebního vkusu.

Zrod moderní populární hudby se datuje do poloviny padesátých let minulého století s příchodem rock and rollu, tedy hudbě, které se v angličtině říká houpání a válení. Protože by to ale bylo pro naše uši dost bizarní, anglické názvy, nejen ty hudební, nikdy nepřekládáme. Tento styl byl výsledkem jakéhosi velkého hudebního třesku mezi černošskou a bělošskou hudbou, ostatně jako v desátých letech v případě jazzu, kterým populární hudba začala. První předzvěsti příchodu nové vlny a vzniku moderní pop music se ale objevovaly v podobně rhythm and blues a boogie-woogie a „rockového swingu“ nejpozději od konce 40. let. Spojení černošské a bělošské hudby je pro centrum globální hudby – americkou scénu, zcela charakteristické, naprosto unikátní a ojedinělé. A je to právě to, co bylo vždy hlavním motorem vývoje. To, co vždy celý svět obdivoval a co se často snažil přebírat a napodobovat. Bez toho propojení, kdyby USA zůstali zemí bělochů, by se zdejší hudební vývoj pravděpodobně odvíjel podobně jako v Evropě.

Na počátku populární hudby však nebyli běloši, ale černoši – respektive jejich blues, tedy hudba, kterou vyjadřovali svůj smutek a své frustrace, často plynoucí s jejich podřadného postavení. Když se k tomuto zpěvu přidal rytmus, vznikl rhythm and blues – žánr, který charakterizoval a charakterizuje to, čím se americká pop music odlišuje od bělošské pop music z jiných částí světa. Pod vlivem rocku se z něho v 50. letech zrodil nádherný, i když dnes už zapomenutý styl doo-wop a pod vlivem hip hopu a popu v 90. letech pak to, čemu se říká moderní rhythm and blues.

Z blues se ale zrodil ještě jiný důležitý žánr, který americkou pop music charakterizuje – soul. Tím, že v polovině 50. let propukla v USA uvolněná rocková atmosféra a všichni najednou začali silně prožívat a projevovat emoce a sexualitu, stalo se blues ještě více expresivním a naléhavým, z čehož vznikl soul. Soul pak zcela ovládl 60. léta, po té co ustoupila rocková horečka a twist – pozdější obdoba rock and rollu. Americkou scénu ovládal ale i v 70 letech, kdy se nádherně propojil s novou taneční hudbou – disco. Teprve v 80. letech se soulový styl uklidnil, stal se méně expresivním a více uhlazeným, baladickým, až postupně, ovlivňován novou techno hudbou a stále populárnějším hip hopem, vytvořil nový svébytný styl, kterému se říká dnes moderní rhythm and blues, aby se odlišil od toho tradičního. Tento nový styl už nejde ani tak po emocích a citech, jako starý, ale je více přízemní – jde po jakési relaxační sexualitě. Samotný, syrový soul jako takový ztratil svojí popularitu už koncem 60. let a dnes jde o menšinový žánr. Zatímco obliba moderního rhythm and blues v poslední době již výrazně poklesla, soulový styl nezmizel a transformoval se do nového stylu, kterému se dnes říká neosoul, což je expresivní baladická či relaxační, minimalistická hudba.

V současnosti tvoří americký a potažmo světový hlavní proud pop music neosoul, pop a hip hop, které se vzájemně mísí. Rock, který se zrodil ze starého rock and rollu, si vedle popu, bělošské verze populární hudby, udržoval masovou popularitu po dlouhá desetiletí, již delší dobu ztrácí a na globální scéně se stal spíše vedlejším žánrem – podobně jako country. Country je ale asi druhým nejvýznamnějším vedlejším žánrem a opět – typicky a původně americkým, tentokrát ale bělošským. Ve světě se moc nehraje a pokud ano, vychází z jiných tradic a zní jinak. Vzniklo s lidového „kovbojského zpěvu“ ve 20. letech a až do 50. let se v něm občas jódlovalo a zpěv se natahoval. Tomuto žánru se říkalo hill-billy. Na konci 60. let přišla ale nová generace, country zmodernizovala a tomuto stylu se začalo říkat Nashwille country – nebo prostě Country. To se hrálo až do začátku 90. let, kdy opět přišla nová generace, která se snažila zájem o tento žánr opět oživit a zcela ho změnila. Country propojila s rockem a vznikl zajímavý hybrid. Ten zájem o country sice oživil, ale mnoho příznivců této hudby také odradil. Popularitu, jako mělo Nashwille country však tento styl už nikdy nezískal. Pokud jde o bluegrass, jde o specifický styl, podobně jako folk, který se často zahrnuje do country. Na rozdíl od něj, svoji podobu nikdy nezměnil a je stále skutečně lidovým, nekomerčním žánrem – na druhou stranu ale i menšinovým. Je to původně hudba lidová hudba amerických horalů.

Velmi důležitým žánrem je od konce 90. let elektronická hudba. Ta se s technickým vývojem rozrostla do neuvěřitelného množství stylů. Od těch alternativní, přes taneční s výrazným rytmem až po ty spíše odpočinkové až relaxační (chill out, ambient). Programátoři někdy dokážou s touto studenou, umělou hudbou počítačů a syntetizátorů doslova divy a jsou to skuteční mágové. Na výběr máme techno hudbu od primitivních jednoduchých rytmů pro vypláchnutí mozku až po skutečně krásné skladby vyplňující duši. Elektronická hudba přinesla v 90. letech v populární hudbě možná takovou revoluci, jako přinesl jazz nebo rock and roll předtím. Dnes má největší zastoupení v hudbě taneční a relaxační. Tedy tu úlohu, kterou mělo dříve disco a hudba new age.

Pokud jde o ostatní anglicky mluvící země mimo USA – tedy Kanadu, Velkou Británii a Austrálii, zdejší vývoj šel více podobnou cestou, jako v Evropě, ale vzhledem ke společnému jazyku tyto země z USA přebírají více, než my.