Počátky české populární hudby

Druhá polovina 19. století

Období toto neznamená přirozeně jen rozvoj techniky a seriosní kultury, ale též průmyslu zábavního. Zatímco v dřívějších dobách byla jest jen spontánní lidová zábava folkóru a umění vážná, nyní ve druhé půli století devatenáctého zábava počíná se vytvářeti zcela vědomě a cíleně. S bouřlivým rozvojem průmyslové výroby mají lidé stále více volného času i sami pro sebe, neb doba pracovní zkracuje se a není třeba pracovati po celý den. A kterak jinak, vznikají nové možnosti trávení času volna. Rodí se bezpočet nejrůznějších spolků kulturních, vzdělávacích, sportovních a zábavních.

Vedle starých flašinetů (viz foto), objevují se později také první vynálezy pro záznam a reprodukci zvuku. V roce 1878 představuje Edison svůj první fonograf se záznamem na fóliový pás. V roce 1887 objevuje se již fonogram na baterie a záznamem na voskové válečky (viz foto dole) a hned následujícího roku Berliner představuje svůj vlastní vynález – gramofon, se záznamem na ploché desky.

Lidé se baví a čilý společenský život pěstuje se v hospodách, kavárnách, divadlech, spolcích a klubech, na poutích, v restauracích, na plesech, tanečních zábavách, šantánech, kabaretech, pivovarských zahradách a později tančírnách. Všude tam se lidé ve svém volném čase scházejí. Ač volného času nemajíce ještě toliko, jako dnes, tempo doby jest mnohem pomalejší a jeden pro druhého více jej mají. Virtuální a neosobní reality vytvořené technikou televisí a počítačů jsou hudbou vzdálené budoucnosti, a tak všickni vyráží častěji, než-li dnes, do společnosti skutečné, navazujíce zde čilých kontaktů společenských a osobních.

Ve všech těchto centrech zábavních vznikají tak i první podob hudby zábavné neb populární, kterážto jest mentalitě našich předků odpovídající. Žel zábavy tyto až přespříliš často poněkud pokleslé jsou. Škoda, že nelze nám cestovati časem a není možno se s nimi setkati, že? Jistě bychom mohli se navzájem lecčemu naučiti – jich co ještě nepoznali a oni nás co již jsme pozapomněli. Bylo to však dlouhé období trvající přes padesát let, než přišel na scénu jazz…

V roce 1896 se objevují se již první gramofony s plechovou troubou a na pérový pohon na světě a rok následující vzniká již i první studio nahrávací a obchod s gramodeskami. K nám ovšem tyto novinky přichází mezi obecenstvo o několik let později.

První legendy počátků české populární hudby

Jindřich Mošna (1837-1911)

Jedna z největších legend opery, divadla, ale i zábavných kupletů druhé poloviny 19. století. Zpěvák, komik, žonglér, akrobat, bavič, který již od roku 1855 zpíval již do kostelního sboru ve Vídni, kam odešel na zkušenou. Roku 1859 vrací do Prahy a slaví první úspěchy i na divadle. V šedesátých letech se dostal i do Národního divadla. Vrcholem jeho hereckého umění byly postavy tragikomické až tragické. Byl i prvním českým populárním zpěvákem, jehož hlas v roce 1891 zachytil Edisonův fonograf předváděný tehdy poprvé v Čechách na Jubilejní zemské výstavě v Praze. Stárnoucí umělec stačil ještě začátkem 20. století nahrát i několik gramodesek rádoby veselých historek, které však přes veškerou jeho úpornou snahu působí spíše tragikomicky. Budeme věřit, že jeho dřívější výkony byly výrazně kvalitnější.

František J. Frankl (1849-1888)

Jedna z prvních známých populárních postav zpěváků pražských šantánů. V 70. a 80. letech 19. století vystupoval především v kabaretech Aréna a Kravín. Často vystupoval jako imitátor židů.

Kmochova kapela kolínská

Sokolská kapela Kolínská Františka Kmocha (1848-1912) založená v roce 1871 (zpočátku jen jako malý sbor trubačů) byla bezpochyby nejvýznamnějším hudebním tělesem té doby mezinárodního a světového formátu. O její popularitě se není třeba ani zmiňovat. Fr. Kmoch bývá označován za zakladatele české dechovky, který mnohé inspiroval a podnítil tak vznik mnoha dalších kapel. Ovšem nejen česká a moravská lidová dechová hudba tvořila repertoár jeho kapely, byly to především tehdy velmi oblíbené vojenské pochody a národní písně. Kmochova kapela byla sice jednou z mnoha a ani nehrála populární hudbu v pravém slova smyslu, přesto jí uvádíme, neboť i dechovka vlastně jakožto zmodernizovaná lidovka do zábavné hudby tehdy patřila, a vzhledem k jejímu významu ji nelze opomenout. Jejich první nahrávky, které vyšly na fonoválcích, ale také prvních gramodeskách různých firem se dlouho nedařilo objevit a teprve až v nedávné době se našlo na osmdesát snímků.
oficiální web festivalu

Josef Wanderer (1859-1928)

Nejčastější umělecký partner J.Š. Malostranského. V pražských šantánech vystupoval již od roku 1877. V době před první světovou válkou byl autorem kupletů a scének provozovaných v pražské zpěvní síni U Lhotků. Od roku 1918 po válce pak vystupoval hlavně v karlínském Varieté. Podobně jako Malostranský vydával vlastní edici kupletů a zahrál si ve dvou němých filmech. Gramodesek s jeho nahrávkami se však zachovalo poměrně málo.

Alfréd B. Kohn (1854-1917)

Nejpopulárnější židovský zpěvák a komik, který pořídil i několik nahrávek na gramodesky. V roce 1908 v pražském hotelu De Paris založil kabaret Bataclan, který byl v provozu pak až do roku 1924.

František Leopold Šmíd (1848-1915)

Legenda nejen pražských zpěvních síní a šantánů, velký rival J. Mošny. Zpočátku kočoval s různými divadelními společnostmi, v roce 1874 získal divadelní koncesi a po roce 1880 se usadil v Praze, kde později zřídil v zahradě hostince U zlatého soudku v Ostrovní ulici úspěšný zábavní podnik, který nazval První pražský šantán. Řídil i celou řadu dalších divadelních a kabaretních společností, vydával několik zábavných časopisů a kupletů. V roce 1913, kdy začínala být éra kabaretů pomalu na ústupu, prostředí šantánů opustil a stal se majitelem biografu. Na gramodeskách se zatím našly jen tři jeho nahrávky natočené v roce 1903.

Josef Šváb-Malostranský (1860-1932)

Legendární kabaretní bavič, všestranný umělec, ale i vydavatel četných kupletů. Účinkoval v řadě různých kabaretů, ale především ve smíchovském Švandově divadle a v Malostranské Besedě. Od roku 1887 vedl vlastní nakladatelství, knihkupectví a papírnictví v malostranské Mostecké ulici. Jako režisér, scenárista i amatérský herec je podepsaný u mnoha němých filmů od roku 1898 (sám se označoval za prvního českého filmového herce) a na sklonku svého života se ještě stačil mihnout v několika filmech zvukových (Když struny lkají, Kariéra Pavla Čamrdy, Kantor Ideál a Pepina Rejholcová). Mimochodem znal se i J. Nerudou a jeho neteří byla Zita Kabátová. Stejně jako J. Mošna byl i on prvním umělcem, jehož hlas zachytily na Jubilejní výstavě fonoválce. Ty se sice nedochovaly, ale našlo se prozatím alespoň několik gramodesek s jeho nahrávkami.

další zpěváci např.:

Rudolf Innemann, Vilém Heš