Autorská práva
Rozdělení trhu v době globalizace
Dalo by se říci, že angličtina zní i v našich rádiích 24 hodin denně, téměř na všech stanicích. Jen tu a tam se jí snaží konkurovat více či méně úspěšně čeština. A ostatních jazyků je v písních jen velmi málo. Ptáte se, jak je to možné? Tvoří snad světovou populární hudbu z 95% nahrávky v angličtině?
Ovšem, že ne, angličtina přirozeně tvoří velmi významnou část, ale tak vysoké procento určitě ne. Napadá vás, proč tedy neexistuje ani jedno rádio, které by se věnovalo populární hudbě výhradně v jiných jazycích, než je čeština a angličtina – třeba tak že by existovalo rádio, kam by angličtina a čeština měly u nás zakázaný přístup? Leckdo by to možná uvítal, problém ale není v tom, že by těžko získalo dost posluchačů, kteří by si takto chtěli rozšířit obzory. Problém jsou autorská práva. Zatímco nahrávky v angličtině mají většinou globální vysílací licenci, nahrávky v jiných cizích jazycích čeká rádia a televize vysílat nesmí.
Nahrávky v národních jazycích jsou totiž většinou chráněny licencí, která je umožňuje vysílat pouze na území státu, kde se tímto jazykem (nebo úzce příbuzným) hovoří. Je to podobné, jako když se české písně a nahrávky českých umělců mohou hrát a vydávat kromě ČR jen na Slovensku a nikde jinde. Proto naše rádia většinou nehrají umělce z jiných zemí, mimo Slovensko a nahrávky v angličtině. A proto česká rádia nemohou hrát např. nejnovější hity francouzských, nizozemských či španělských zpěváků nebo staré šlágry německých či rakouských umělců. A nejenže je nemohou hrát, ale jejich nahrávky se u nás nesmějí vydávat, a to někdy dokonce ani digitálně ke stažení, třeba jako mp3 a ani streamovat. K tomu využívají servery geoblokaci – omezení přístupu z jiných zemí. Fanoušci tak mají zakázaný přístup k poslechu a stahování takových nahrávek. Respektive ani je nenajdou.
Ptáte se, jak je tohle vůbec možné, když žijeme v době globalizace a ještě v časech Evropské unie a jednotné Evropy. Bohužel, možné to je – autorská práva jsou jedna z mála výjimek, kam globalizace ještě nedorazila a kde stále panují restrikce a omezení – rozhodně žádné svobodné cestování, ale pevné hranice co se smí a co ne. Těžko říci, proč to tak je, komu to vyhovuje a kdo za to lobuje. A proč je snaha národní trhy na poli populární hudby takto držet uzavřené a chránit. Zejména, pokud v jiných oblastech obchodu to tak nefunguje. Proč musí mít automaticky přednost umělci z USA a Británie jakoby jiný svět neexistoval?
Samozřejmě, ne vždy jsou omezení takto striktní a stále je hodně toho, co hrát a vydávat u nás ze. Z celkového množství se však toho k nám dostane jen malý zlomek. Ať už díky tomu, že u nás nevydané nahrávky nějaký obchodník sám doveze a pak je prodává, což nelegální není. A stejně tak neexistuje ani žádná povinně nařízená geoblogace pro internetová rádia, takže můžeme poslouchat jakékoliv zahraniční. Podobně jako nikdo nikomu nebrání, aby si v zahraničních obchodech kupoval to, co se u nás vydávat nesmí. Nebo aby využíval proxy servery, obcházel geoblokaci a dostal se tak k zakázanému obsahu, který se u nás nesmí hrát a vydávat. Přitom je takové omezování úplně zbytečné. Těžko ale čekat, že se něco změní, dokud budou hudební díla chráněná autorským zákonem a právem k jejich vydávání a užívání na daném teritoriu.
Víme, že lhůta vypršení práv 50 let byla nedávno prodloužena na 70 let, když se zjistilo, že Beatles jsou i dnes stále až příliš populární na to, aby jejich písně nebyly nadále chráněny. Přece jen, přinášejí stále značné zisky. A možná, že ani 70 let není konečná a až se v budoucnu zjistí, že Beatles jsou stále populární a stále jejich skladby vynášejí zisk, bude lhůta znovu prodloužena – třeba na 100 let. A tak klidně autorská práva na populární hudbu naší doby mohou klidně trvat třeba 300 let. Zkrátka lobby je silná a tlak na jejich další prodloužení bude jistě stále. A spolu s ní potrvá i nadvláda anglicky zpívajících umělců na globálním trhu. Tak je sice přirozená, ale díky autorským právům ještě více chráněná a podporovaná.
Globální dominance USA a Británie
Ti kteří sestavující žebříčky nejprodávanějších zpěváků často umělce mimo USA a Británii většinou ignorují, přehlížejí a statistiky vedou přednostně u těch svých, respektive těch, kteří spadají pod americký či britský fonografický průmysl a kteří jsou nejlépe zdokumentovaní. Veškeré statistiky je ale třeba i tak brát s velkou rezervou.
Zejména po roce 2000 se s rozvojem digitálního trhu způsob počítání úplně změnil, takže se nepočítají jen tyto nosiče, ale i to co se stahuje. Nebo dokonce i jen strýmuje a přehrává. Navíc došlo i k úpravě historických dat zpětně, takže porovnávat cifry současných a tehdejších umělců prakticky nejde. Dřívější lokální trhy nebyly digitálně ani jinak propojené a často se ani nevedly nebo nearchivovaly záznamy o prodaných deskách – vše tak mohou někdy být spíše jen odhady. To je i vedlejším důvodem proto, že mnoho umělců mimo USA a Británii v přehledech nejprodávanějších vůbec nenajdeme.
Lokální umělci kteří vládnou tak velkým trhům jako jsou ty arabské, (post-)sovětské, latinskoamerické, portugalojazyčné, německojazyčné, asijské (např. Charles Aznavour, Peter Alexander, Karel Gott, Helene Fischer, Laura Pausini, Luciano Pavarotti, Andrea Bocelli, Mireille Mathieu, Edit Piaf, Udo Jürgens, Roberto Carlos, Nana Mouscouri, Vicky Lenadros, Demis Roussos a spoustu dalších, často u nás neznámých), tak v přehledech nejprodávanějších nenajdeme, i když prodali třeba desítky či stovky milionů desek stejně, jako zpěváci z anglicky mluvících zemí. Pokud by tedy někdo chtěl skutečně sestavit přehled nejprodávanějších světových umělců podle počtu prodaných desek a ne podle národnosti, musel by si s tím dát mnohem více práce.
Za absencí neanglicky zpívajících umělců v takových seznamech stojí hlavně ignorace nebo nezájem anglosaského světa. Tento problém poukazuje na hlubší nerovnosti v globálním hudebním průmyslu, kde dominují kulturní i obchodní zájmy anglosaských zemí na úkor kulturní rozmanitosti a spravedlivého uznání umělců z jiných částí světa. Ostatně proto mimo jiné například až na výjimky mohou rádia hrát ze zahraničích hudebníků jen ty s anglosaských zemí, protože na ně mají autorská práva automaticky. Světový zpěvák automaticky neznamená to, že je světově výborný, ale hlavně to že je z anglosaské země, ideálně z USA či Británie, jejichž umělci mají automaticky přednost a mohou je vysílat média celého světa, aniž by musela mít nějakou speciální licenci. Anglojazyčná scéna je tak přednostně propagována.
Samozřejmě, je to i o angličtině samotné, která je přirozeným globální jazykem, proto se mnoho lokálních umělců ve snaze prosadit se na globálním trhu orientuje na ní. I když ale hudebník z neanglofonní země vsadí na angličtinu a stane se jedním z nejúspěšnějších na globálním trhu s desítkami či stovkami prodaných desek (Roxette, Scorpions, Boney M, Modern Talking, apod.), stejně je do přehledu nejprodávanějších světových zpěváků nezahrnou a ignorují – zkrátka proto, že jsou z kontinentální Evropy a oni potřebují propagovat svoje umělce. Jednou z výjimek je skupina ABBA, kterou prostě nemohou ignorovat a na Wikipedii ji zařadit museli (počet o prodaných deskách bude ale u ní stejně podhodnocený, podobně jako u Julia Iglesiase).