Opereta a jazz

Konec 20. let

Éra počátků jazzu v rozhlase

 

Až koncem dvacátých let s rozvojem rozhlasu a jeho větším rozšířením, nahrazováním starých mechanických gramofonů elektrickými, šlágry z prvních zvukových filmů a závanem amerického jazzu vývoj nabral podstatně rychlejší obrátky.

Také rozhlas začal v roce 1926 vysílat i pravidelné hudební pořady, které pomohly prosadit se prvním opravdovým hvězdám české populární hudby (mimochodem v nich začínal i Jára Pospíšil – pozdější nejoblíbenější zpěvák 30. let). Po mohutném počátečním odporu v prvních letech vysílání rozhlasu, ke konci 20. let proniká nová hudba i sem. A  tím současně také do širšího povědomí posluchačů. Nejednalo se ale jen o moderní americký jazz, ale především ten především z Německa. Ostatně,  i vzhledem k tomu, že téměř jedna třetina obyvatel Česka byli Němci, měla německá populární hudba na tu českou až do konce druhé světové války velký vliv.

Jazz tak sice pomohl nastartovat mohutný vývoj v dalším desetiletí, ale dále do české scény přesto nijak výrazně nepronikl. Možná že i proto, že byl na přelomu 20. a 30. let přerušen nástupem světové hospodářské krize, kdy byl už vlastně ve světě na ústupu a na americkou scénu přicházel swing, který tak do Čech dorazí opět až později. V této době však vznikají již první moderní české synkopické orchestry, které již dovedou konkurovat i americké produkci (R.A. Dvorský, F. Cink a Melody Boys, F.A. Tichý, S. Baskini. J. Ježek).

Teprve doba jazzová přinesla zásadní změnu, přestože ani tak až do 30. let operetní způsob zpěvu z naší populární hudby nezmizel. To však už nebylo v její neprospěch, protože jazz se stal jakýmsi spojovacím článkem mezi operou a swingem… U nás v Evropě tuto úlohu plnila stále spíše opereta, ze které vznikl muzikál a šlágry – tedy poněkud odlišná tradice, než anglosaské hity jazzu a swingu. Tyto žánry se u nás prosadily jen z části a ještě se zpožděním. Vlastně by se dalo říci, že jako hlavní proud populární hudby se u nás neusadily úplně nikdy. Proč se jazz u nás nestal takovým hitem je těžko říct. Těžko posoudit do jaké míry to bylo dáno odlišným vkusem a do jaké míry nedostupností těchto nahrávek. Vliv mělo určitě obojí a ani dnes není naše populární hudba nijak příliš otevřená americkým trendům. Vydavatelství Karla Hašlera však jazzové nahrávky importovalo z USA a nabízelo je brzy po svém založení začátkem 20. let.

Nesmíme však zapomenout ani na hnutí trampů, ale částečně i skautů, junáků a sokolů, které bylo postupně od desátých let a vlastně až do nástupu swingu nesmírně populární. S ním přišly do módy další náměty, především romantická témata lásky, sluníčka, květů a jara a s příchodem obliby trampské hudby také exotická témata Havaje a samozřejmě sportu a sportování.

Jejím krédem byl návrat k přírodě, zdravý životní styl a především upevnění a budování národního sebevědomí a duchovních hodnot. Lidé hojně a mnohem častěji než dnes opouštěli pravidelně města, chodili do přírody, sjížděli řeky a tábořili. K tomu samozřejmě patřila hudba, která se u nás stala předchůdkyní současné country. Česká country je tak poněkud něco jiného, že ta, kterou známe z kolébky country hudby, ze Spojených států, kde se vyvinula ze žánru, ve kterém se často jódlovalo a vokály velmi natahovaly. Tehdy se mu ale ještě neříkalo country, ale hillbilly (dokud v roce 1958 v Nashwille nevymysleli nový druh moderní country, který byl populární až do začátku 90. let, kdy další nový styl country prošel fúzí s moderním rockem a komerčním popem. Naproti tomu ale například na Slovensku, stejně jako v mnoha dalších zemích nemá country vůbec žádnou tradici). Velký vliv mělo samozřejmě i v roce 1927 nově založené Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, které konečně přineslo skutečně zábavu na úrovni.

Také ze druhé poloviny 20. let si připomeňme několik ukázek. Nebudou to ale  žádné ale žádné operetní šlágry nebo pokrokové, nově vzniklé jazzové orchestry, ale spíše to, co tehdy ještě poslouchala drtivá většina lidového obecenstva. Ty první patří příjemnému zpěvu Františka Kreuzmanna, ale rozhodně nemůže chybět ani toporný a těžkopádný hlas Valentina Šindlera – nejproduktivnějšího a nejuniverzálnějšího zpěváka tohoto období.