Rybníček české populární hudby

Průzkum trhu a nálad posluchačů

Podle jednoho průzkumu, který se u nás uskutečnil začátkem roku 2018 a ve kterém odpovídalo 280 respondentů, z toho 75% žen a 79% lidí starších 18 let, nejvíce z nich uvedlo, že poslouchá nejraději rock (71,4%) a pop (66,4%). Dalšími nejoblíbenějšími žánry byly hip hop (60,21%) a hardrock (metal, punk s 59,7%) a dále různá taneční hudba (37,5%), která už tímto dnes leží spíše na okraji hlavního proudu. Mezi dalšími žánry již nebyly velké rozdíly a pohybovaly se mezi 18-24%. Nejméně lidí si oblíbilo žánry jako dubstep, reggae, k-pop či techno, která tak můžeme zařadit mezi menšinové, specifické s 9-13%. Zcela nejméně lidí poslouchá z této skupiny dechovku (jen 3,6%).

Mírná většina lidí u nás poslouchá především anglo-americkou produkci (51,7%) a z těch, kteří si oblíbili českou muziku dává přednost starší produkci ze 60.- 90. let. Nejméně fanoušků má současná česká scéna, což je skutečně tristní alarmující. Ne je diametrální rozdíl ať už od Německé, Ruské,Latinské, Italské nebo Balkánské scény, kde domácí produkce jen kvete. Na druhou stranu v tom nejsme sami, rybníky populární hudby v některých jiných zemí vysychají a tamní posluchači už dávno dávají přednost světové hudbě. Spíše se ale jedná ještě o menší země, než my – jako je Slovensko.

Když se podíváme na náš rozhlasový FM éter, ani jedno rádio se nevěnuje výhradně ani přednostně současné české produkci a žádné oficiální výběry největších českých hitů současnosti už dávno nevycházejí. Současné domácí produkci dává přednost jen 10,7% posluchačů, žádná konkrétnější data však nejsou k dispozici. Další zajímavostí je, že velká většina těchto lidí vyhledává novou hudbu na YouTube (83,9%), necelá polovina poslouchá rádio (48,2%), čtvrtina lidí používá placené internetové kanály (25,7%) a jen necelá čtvrtina sleduje hudební TV (22,5%).

Nejvíce lidí poslouchá dnes hudbu na počítači (69,6%) a v mobilu (67,1%). S klesajícím věkem stoupá i počet uživatelů s hudbou v mobilu, takže děti a dospívající používají mobil k poslechu hudby ve velké většině případů. Rádio používá k poslechu hudby slabší polovina (43,9%) a kapesní přehrávače jen 19,3% lidí. Nejméně lidí používá, i přes stoupající oblibu gramodesek, gramofon (4,6%), ale jsou dokonce i tací, kteří ještě stále používají walkmany (1,4%). Kolik lidí používá ve svých přehrávačích a PC audio CD není známo, ale lze odhadovat, že to bude cca 1/3.

47,9% fanoušků nevlastní žádné CD, DVD, ani žádný reklamní předmět svého oblíbeného interpreta. Více, než polovina fanoušků (54,6%) již hudbu nikdy, žádným způsobem nekupuje, naopak pravidelně hudbu kupuje jen 19,6% lidí. To zcela odpovídá, když uvážíme, že obchodů prodávajících fyzické nosiče je stále méně a kamenné obchody prakticky zcela zmizely. Přesto se neočekává, že by se CD přestaly vydávat a minimálně zůstanou jako reklamní produkt či tzv. merch. Podobně jako gramodesky určené pro úzkou skupinu sběratelů a fajnšmekrů. Celkově se fyzické nosiče už neprodávají ani z 50% toho, co v době předinternetové.

Setrvačnost *)

Občas se stále ještě i dnes ozývají hlasy, že domácí hudební pop scéna je velký (či spíše malý) zatuchlý rybník stojatých vod, hlasy naříkající na její setrvačnost. Podle mě je to ale zbytečné filosofování. Pak bychom mohli mluvit o setrvačnosti naší politické scény apod. Ale ať už hudební nebo politická scéna je taková či onaká, volíme si ji my a můžeme to kdykoli změnit. Možná na to ale nejsme zvyklí a čekáme, že se vše změní bez nás, neboť jsme zvyklí jen přijímat to, co se nám naservíruje odněkud shora a když to není dobré, tak to někde u piva nebo v novinách kritizovat. Jestliže se sami na změnách nepodílíme a stávající stav tak určuje někdo za nás, kdo je prostě aktivnější. Je to podobné, jako kritizovat výsledky voleb, v nichž odmítáme volit. Nelze kritizovat stav něčeho, co nechceme měnit, pokud skutečně nechceme jen kritizovat. A pokud si myslíme, že česká hudební scéna skomírá nebo není konkurenceschopná, o to více bychom se místo kritiky měli snažit a její podporu. Když domácí posluchači na svojí scénu zanevřou a obrátí se masově jinam, staví se sami proti sobě, když nebudou mít zájem o to, co je jejich a co patří jim. Je to podobné, jako s národní hrdostí – když lidé nemají rádi dostatečně svoji zemi a utíkají z ní pryč – tu pak zabere a obsadí někdo jiný.

Scéna, kterou vytváříme, není setrvačná, setrvačné je spíše naše myšlení – na to bychom se měli zaměřit. Scéna je pouze obrazem nás samých. Obrazem spíše reálným, objektivním a demokratickým. Kultura není něco, co se nám servíruje hotové odněkud shora, kultura je především to, co sami vytváříme, formujeme a spoluurčujeme. Pro naší českou mentalitu je charakteristické to, že většinou nežijeme svůj život v přítomnosti, ale spíše v minulosti nebo naopak v budoucnosti. Naopak pro mentalitu zejména lidí v jižních zemí je to, že neumí žít v minulosti, ani v budoucnosti a že stále řeší je to, co je nyní. Zatímco my náš český život se odehrává většinou ve virtuální realitě a snech a těžko realizujeme věci v praxi, jižané je realizují v praxi snadno, ale často se jim to nedaří, protože nejsou schopni s poučit z minulosti a plánovat do budoucna. To my umíme, ale hlavně v hlavě, ne v životě. Pokud kritizujeme kulturu, měli bychom se spíš zamyslet sami nad sebou, proč je taková, jaká je. Až příliš často kritizujeme pouze výsledek a stav bez toho, abychom pátrali dál po příčinách a ptali se proč.Server aktuálně.cz např. po vyhlášení „Nejprodávanější desky“ roku 2007 napsal:

„Přenos udílení za nejprodávanější desky z divadla Hybernia ve svém celkovém vyznění dal ale pocítit spíš fakt, že Češi nemají rádi hudbu. Jestli nějaké slovo vystihuje český trh s deskami, pak zní setrvačnost. Jak na ekonomické rovině, tak v rámci obecného povědomí o tom, kdo jsou interpreti.“

Obdobně se vyjádřil v MF Dnes i jeden hudební publicista: „výsledky ankety Český slavík nabízejí v sólových kategoriích asi stejné vzrušení jako pohled na družstevní samoobsluhu. Převládá stejné zboží.“

Podle mého názoru tato setrvačnost však není u nás nic nového. Zboží je takové, jaká je nabídka a poptávka – nemůžeme očekávat, že množství interpretů v tak malé zemi jako je Česko bude jako v Americe, ani že se bude tak rychle měnit jako tam, kde je tlak konkurence mnohonásobně vyšší. A už vůbec to nemůžeme čekat, pokud neusilujeme o podporu domácí produkce. Nic samo od sebe nevyroste, ani květ sám od sebe v květináči nevykvete, když ho nebudete zalévat a hnojit. A žehrat nad tím, že nevykvetl a hledat viníky např. pro prokletých anketách – to je hloupé. Stejně tak jako názor, že Češi nemají rádi hudbu, pokud jsou většinou konzervativní a nové globální trendy jim moc neříkají. Bylo by to jako říct, že Češi nejsou světoví, pokud nevolí Piráty nebo nesledují Spotify.

Podíváme-li do naší minulosti, zjistíme, že i v dávných dobách se na výsluní opakovala stále stejná jména po řadu let – úplně stejně jako dnes. Jestliže dnes někdo hovoří o setrvačnosti, ani tehdy by tedy nebyla situace jiná. Dokonce i na světové scéně máme interprety, kteří se na výsluní drží desítky let. To jsou ale výjimky – stejně jako u nás a tu máme jen málo interpretů, kteří přežili na výsluní více, než dvě dekády. Nelze posuzovat celou scénu jen podle těch nejlepších, kteří se stále drží, je třeba ji posuzovat jako celek – a na nižších pozicích se jména mění daleko více.

Když se na to však podíváme z druhé strany, mají tito kritici svým způsobem také pravdu. Česká scéna je zkrátka až příliš malá a počet kvalitních umělců omezený, i když jejich koncentrace v přepočtu na obyvatele či km2 je možná podobná jako v USA. Česko je sotva velké jako jedno americké velkoměsto a navíc mluví pro svět zcela nesrozumitelnou řečí. A pak také, obchod je obchod, nabídka je taková, jaká je poptávka. Jakmile se tohle kolo ale jednou roztočí a trh je jednou rozdělen, těžko to potom měnit. Pak se už poptávka nemůže nijak radikálně změnit – jednak ti, kteří by si přáli jinou nabídku, se musí smířit s tím co je, a ani producenty to nezajímá. A za druhé, nabídka formuje i poptávku, resp. vkus posluchačů, které ani nenapadne hledat něco, co není v nabídce a jsou jako stádo spokojení s tím, čím jsou nakrmení, protože nic jiného nepoznali (což je případ orientace jen na anglofonní scénu či určité žánry).

Vůbec nevadí, že i když pak máme v éteru desítky rozhlasových stanic, jsou si podobné jako vejce vejci a hudební nabídka je prakticky všude stejná. Nabídka, která sází na jistotu, staré osvědčené věci a jen velmi neochotně zařadí něco jiného nebo nového. A nejenže se navzájem velmi podobá, ale je stále stejná i v časovém horizontu. Jakoby soukromá rádia při svém vzniku v 90. letech nakoupila několik CD, která hrají neustále dokola. Svůj repertoár obměňují jen v míře opravdu zcela nezbytné, takže od jisté doby raději rádio ani nezapínám a pokud chci slyšet něco jiného, naladím si zahraniční vysílače (dnes už to naštěstí není problém) nebo třeba zabrousím na Youtube – a rozdíl je to opravdu diametrální. Leckterý posluchač českých rádií tak musí být už notně unaven ze stále stejného repertoáru, který vysílají. Možná je to ale tím, že většina lidí poslouchá rádio už většinou spíše jen jako kulisu v práci nebo aby zjistili, co je nového v normalizačních zprávách současnosti.

Rád sleduji nejnovější trendy, ale zároveň mi to nebrání vrátit se třeba i domácí klasice, pokud mám zrovna náladu. Zjistil jsem, že skutečně v každé době a v každé zemi se najdou věci dobré a špatné, ba dokonce, že každá druhá, třetí či čtvrtá skladba v průměru se dá poslouchat, ať už zvolíme jakoukoli dobu, zemi či žánr. Když existuje jen trochu talentu, je z toho dobrý výsledek, i kdy ne nutně hit. Zkrátka v dnešní době, kdy je dostupná prakticky téměř jakákoliv hudba z celého světa, zjistíme, že je třeba vybírat jen skutečně perly a třešničky na dortech a i tak si za svůj život stačíme poslechnout jen nepatrný zlomek toho všeho.

Argument celoplošných „éterických“ rádií, že hrají jen to, co chtějí posluchači slyšet a co se hraje ve světě, sice neobstojí, ale je na druhou stranu pochopitelný. Jenže toto je setrvačnost daná kapitalistickým trhem, není to žádný socialistický plán. To však neplatí jen u nás, ale všude, kde je většina subjektů závislá na poslechovosti. Vybočovat z této šablony setrvačnosti si mohou dovolit jen nadšenci, kteří na poslechovosti nejsou ekonomicky závislí. Navíc, dnes už je rozhlasových stanic tolik, že už skoro v éteru není místo pro nové. A každá další může mít je omezený okruh posluchačů, a může se specializovat na jakou hudbu chce. Jak je to možné? Stačí rozdělit počet posluchačů rozhlasu v ČR počtem rozhlasových stanic. Náš trh je zkrátka malý a s tím nic neuděláme.

Nabídka a poptávka, producent a spotřebitel se vzájemně ovlivňují, byť se zároveň mnohou udržovat v setrvačném vztahu. A že budou tak dlouho, dokud jim takový stojatý a zatuchlý rybník bude vyhovovat, je více, než jasné. Až třeba klidně úplně vyschne. Globální poměry jsou zkrátka jednou dané a trh rozdělen… Není to jen vina interpretů, toho, že by bylo málo nových a zajímavých osobností, ale především hudebních redaktorů a producentů. A také české národní povahy, která je možná až příliš konzervativní, upjatá a sešněrovaná. Jak českou hudbu oživit, jak ji rozpohybovat? To je asi zbytečná otázka, zdá se, že většina lidí po tom u nás opravdu nijak netouží. A vlastně to ani není ta nejdůležitější věc. Tou je, jestli vůbec přežije a jak. Tržby klesají, volné šíření nahrávek v masovém měřítku ani nelze zastavit. Kdy se ještě hudebníkům a producentům vyplatí se živit produkováním hudby? Kdo ví, možná brzy nastane doba, že populární hudba už nebude komerční záležitostí a bude se znovu dělat skutečně jen pro zábavu… A pak už nebude třeba řešit takové věci, jako je setrvačnost…

Česká i slovenská scéna stále poměrně slušně žije i dnes, navzdory ne zrovna ideálním podmínkám a nepřízni médií, které se orientují především na globální scénu. Žije, i když se ze sledování médií může jevit jako polomrtvá – na rozdíl od americké, německé, polské, latinské či balkánské… To je ale pouze proto, že tuzemský posluchač je poměrně konzervativní. Nemá rád novinky, nové umělce, ani nové žánry – nemá rád nic nového, dokud si na to nezvykne. Máme to tak trochu v naší národní mentalitě, která nás nutí se držet neustále zpátky, na vše nové a úspěšné se dívat opatrně, rezervovaně a někdy až podezíravě, zatímco když je něco hodně populární a známé, je to pro nás záruka jakési automatické kvality – i když to třeba tak není… Zejména, pokud je to známé světově, i když je to třeba brak.

Konzervativní poptávka produkuje konzervativní nabídku a konzervativní nabídka udržuje konzervativní poptávku. Média jsou do značné míry jen obrazem nás samých. Pokud nezměníme sami sebe, těžko můžeme lomit rukama nad výsledky Českého slavíka nebo na to, co nám média servírují… Proč? Protože výsledky ankety i nabídka médií vyjadřuje přesně to, co se většině z nás líbí. Kdyby tomu tak nebylo, byly by výsledky i nabídka jiná. To samozřejmě nevylučuje, že menšina lidí spokojená není.

*) Pozn: vzhledem k tomu, že tento článek jsem tu zveřejnil v roce 2005, od té doby se již mnohé změnilo a neodráží zcela současnost. Přibližně od roku 2015 mladí umělci konečně začali více pronikat i do mainstreamu a prosazovat se i u nás, takže jejich písně často hrají i rádia, která se do té doby věnovala jen hudbě 60.-90. let. Na změnu jsme sice museli čekat hodně dlouho, ale přece nakonec přišla. Také kvalita domácí produkce od té doby výrazně vzrostla a tak asi ani není divu, že se jí média nadále nevyhýbají. Velkou zásluhu na tom má jistě i internet. Dokonce vidíme, že opět ožívá i zájem o šlágrovou hudbu, byť zatím jen velice pomalu. Stejně tak přetrvává poměrně vysoký zájem o domácí oldies, hudbu 70. a 80. let, pokles vidíme snad jen u hudby 60. let, která se už nehraje tolik, jako ještě před 10-20 lety.