Německá scéna

Jaký byla a je německá scéna? Ačkoli do ní nepočítáme jen někdejší západní Německo, je jasné, že to mělo vždy dominantní vliv. Ostatně, bylo i centrem nahrávacích společností a producentů. V raných dobách moderní pop music ji výrazně doplňovala a pomáhala celá řada zahraničních zpěváků (zejména v 60. letech), takže se zdálo, že je jich více, než domácích interpretů. Nejčastěji se jednalo o migranty ze západní Evropy, nebo i z východní, kteří sem emigrovali ještě před vznikem rozdělené Evropy (respektive jejich rodiče). Někdy jde také o ty kteří na německé scéně působili (dočasně) souběžně se svojí domovskou. Výjimkou ale nebyli ani umělci z anglicky mluvících zemí, neboť minimálně do 70. let ještě angličtina nebyla natolik globálním jazykem, jako dnes. Nebylo tak žádnou vzácností, že i některé velké hvězdy světové pop music nahrávaly alespoň některé své písně také v německých verzích (Connie Francis, Peggy March, Roy Orbison, Beatles, ABBA, Petula Clark, Pet Boone, Cliff Richard) a někteří v západním Německu dokonce začínali kariéru – např. Beatles. Naopak z východní Evropy zde působil pouze Karel Gott, nepočítáme-li Jugoslávii a některé vzácné a ojedinělé vydané nahrávky jiných umělců (např. Karol Duchoň, Frank Schöbel). Zatímco nejenže umělci z východního Německa nemohli tehdy na západ, ale údajně ani umělci ze západu neměli povoleno vystupovat na východě a dokonce nejen v NDR. A netýkalo se to jen vystupování, týkalo se to i vzájemného zákazu vysílání a publikování nahrávek.

Cizince obvykle poznáme podle jejich specifické němčiny, což ovšem Němcům zdá se nikdy příliš nevadilo. Západní Německo bylo zkrátka zejména v 60. a 70. letech zemí zaslíbenou a takovým multikulturním centrem evropské pop music, které přitahovalo jako magnet migranty a umělce z mnoha zemí – jen některým se však podařilo v konkurenci uspět. Ostatně zemí zaslíbenou je pro migranty dodnes – ne ale už ani to pro migranty ze Evropy, ale pro ty ze vzdálenějších kultur. Několik německých umělců bylo úspěšných i mezinárodně, pokud nepočítáme jen německy mluvící země, či dokonce zasáhlo i do světové scény, jako třeba kapela Scorpions, která slavila v USA poměrně významné úspěchy. Zejména v 80. letech bylo Německo leadrem mezinárodních šlágrů v rytmu (euro)disco a v 90. etech (euro)dance. Z Německa pochází největší část světové produce eurodisco (Modern Talking, Systems in Blue, Sandra, Bad Boys Blue, Boney M, Fancy, Goombay Dance Band, Eruption aj.) a eurodance (Culture Beat, E-rotic, Mr. President, Squeezer, ATB, La Bouche aj.).

Jestliže Česká scéna za tou americkou zaostávala nějakých 10 let, německé scéna prakticky ihned přejímala nejnovější trendy ze Spojených států  – dělala od od 20. let a dělá to dodnes.  V tomto smyslu byla vždy mnohem otevřenější, než uzavřená či konzervativní česká scéna, kde si posluchači na nové trendy dlouho zvykali. Pokud jde o technickou kvalitu nahrávání, ani zde němečtí technici příliš nezaostávali za svými americkými kolegy. Zatímco u nás se běžně začínalo nahrávat stereo opět až s desetiletým zpožděním za USA, Německo bylo v Evropě leadrem.

I když německá scéna byla vždy velmi otevřená, jak novým stylům, tak zahraničním zpěvákům, zároveň si ale ponechávala svůj typický německý charakter šlágrové hudby. To je asi to, co naší domácí a německou scénu nejvíce odlišuje. Jinými slovy, to by v Německu zabralo na první dobrou, by české posluchače až tak neoslovilo a naopak, co hity, které milují čeští posluchači by většinu německých označilo za spíše nudnou hudbu. I tak je někdy je otázka vkusu nevyzpytatelná – nikdy nelze předem říct, co bude hit a zapadne. Zatímco jednoduché, melodické a zpěvné písně u nás zvláště v posledních desetiletích moc nezabírají, v Německu jsou oblíbené stále. Německý styl je ale na rozdíl od českého úspěšný i  v  jiných zemích – nejen v Rakousku, Švýcarsku, ale i Holandsku, Belgii a ve skandinávských zemích, i když všechny tyto země mají svůj vlastní hudební vkus, který se jinak od typicky německého liší. Umělci z těchto zemí, kteří mají úspěch také v Německu, svůj repertoár pochopitelně více či méně přizpůsobují německému publiku.

Šlágr – tedy jednoduché, chytlavé písně s výrazným refrénem, byly ale populární po celém západním světě, zejména v 60 a 70. letech a v Evropě či latinské Americe. Tento bělošský žánr, který vznikal od konce 50. let, v době, kdy se populární hudba začínala probouzet z usínajícího swingu, se v Německu rychle zabydlel a Němci si ho natolik oblíbili, že se stal hlavním rysem populární hudby v Německu. Dokonce natolik hlavním, že ještě i dnes tvoří vedle popu a lidové hudby hlavní proud jinak žánrově pestré německé scény. Němci si zkrátka vždy zakládali na nablýskaném vnějším efektu, nikdy nechodili nijak do hloubky, ať už citově či intelektuálně. Ostatně, není to vidět jen v hudbě, ale i v tom, jak si zakládali na dobré image, galantním vystupování, pěkném oblečení… To bylo v éře šlágrů naprostou nutností, pokud měl být umělec úspěšný. Samozřejmě, postupem času a zejména s příchodem techna a globalizované hudby se tyto požadavky do značné míry vytratily, nicméně i dnes tu můžeme vnímat tento rozdíl v naší a západoněmecké kultuře.

Od 90. let kdy část šlágrové hudby ovlivnilo techno, začala vznikat nová varianta šlágrové hudby, které se často říká „Party-Hits“ a „Discofox“. Podle mého názoru je to ale už spíš úpadek. I tady najdeme pěkné skladby a také neuvěřitelné množství cover verzí starých hitů, ale celkově jde spíše o úpadkovou hudbu, podobně jako se za úpadek podle některých kritiků považuje i celé evropská taneční hudba 90. let – dancefloor (podle dnešní terminologie eurodance). Mimochodem v Německu nejen bylo, ale stále je běžné, že jeden hit nahrálo mnoho jiných zpěváků, takže verzí jedné písně bývá hodně (ostatně to dobře známě u globálních hitů, kdy je někdy složité vůbec dohledat původní verzi). Týká se to i písní převzatých, kterých je tu velmi mnoho. Nevím, jak to ti Němci dělají, neboť vím, že u nás je dnes velký problém s autorskými právy. Není už běžné, aby čeští zpěváci přebírali písně cizích zpěváků, jak to bývalo kdysi. V Německu se to ovšem děje stále často, tak jako dříve. Možná je to tím, že němečtí umělci dostanou snadno licenci, na rozdíl od těch českých. Přece jen čeština je celkem bezvýznamný jazyk a čeští umělci nejsou nijak bohatí.

Zajímavostí také je, že spoustu zdejších umělců běžně používala a či dodnes používá umělecká jména a někdy jich mají i vícero. Pod jedním jménem se tak může skrývat ten samý zpěvák, skladatel či textař… Možná i to je důvodem, proč Karlu Gottovi nevěřili (a mnozí dodnes nevěří) že se jmenoval Gott, protože v Německu (stejně jako u nás) se toto jméno (na rozdíl od anglosaských zemí) nevyskytuje. Kromě častých pseudonymů bylo velmi časté i to, že jednu píseň nahrálo hned několik různých zpěváků – přebíralo se stejně často, jako mezi americkými kolegy. Není tak mnohdy jasné, kdo pro koho píseň napsal, shodují-li se i roky vydání.

U nás se pojem šlágrové hudby nikdy nepoužíval, neboť u nás nikdy nebyl tak velký rozdíl mezi šlágrovou hudbou a popem, takže nebyla potřeba mluvit o dvou různých žánrech. U nás se naopak za socialismu vžil termín „střední proud“. Ten tvořily nejpopulárnější žánry populární hudby. Tato klasifikace je dnes už zastaralá a také moderní anglická terminologie je také jiná. Tady se většinou hovoří o „hlavním proudu“ – mainstreamu. Sem ovšem vůbec nemusí patřit to, co bychom my nazvali středním proudem. Asi nejbližší střednímu proudu je dnes anglický žánr „adult contemporary“ – populární hudba pro dospělé a „easy listening“ – hudba pro snadný poslech, pro nenáročné posluchače. Což ale není pochopitelně myšleno nijak pejorativně ve smyslu nějaké menší kvality. Vyjadřuje to jen to, že člověk nemusí být natolik vnímavý nebo úzce orientovaný, aby se mu tato hudba líbila. Je přijatelná a poslouchatelná pro největší okruh posluchačů. Je to nálepka velmi univerzální a málo specifická, podobně jako adult contemporary, kde může být nejen pop, ale i rock, swing, jazz… I vnímání jednotlivých „nálepek“ se ale může měnit a jistě každý pod stejnou nálepkou může slyšet malinko jinou hudbu. Pojem šlágrové hudby nezná ani angličtina, a pokud o ní uvažuje již jako o žánru, používá německý název „Schlager“.

Slovo „schlager“ je původně německý výraz pro „hit“ – protože populární hudba v Německu se od konce 50. let vyvíjí charakteristickým způsobem, důrazem na chytlavé melodie, začalo se toho slovo používat pro pop. Skladby typicky popové se na německé scéně až do konce 70. let příliš neobjevovaly a pokud ano, šlo zpravidla o německé verze světových hitů – mimochodem často velmi zdařilé. K rozvoji popu došlo vlastně až od přelomu 70. a 80. let a této hudbě se začalo říkat „nová německá vlna – Neue deutsche Welle“. Od té doby se popová hudba zabydlela i v Německu a dnes konkuruje hudbě šlágrové a lidové, přičemž šlágrová hudba je někde na pomezí mezi lidovou hudbou a popem. Ano, lidová hudba skutečně v Německu také tvoří hlavní pilíř německé populární hudby – zatímco u nás je v Čechách je lidová hudba pouze dechovka, která je navíc zcela okrajovým žánrem…

Moderní lidová hudba je v nejen v Německu velmi populární a nezřídka se oba žánry, jak ona, tak Schlager-Musik propojují. Stále velmi oblíbená je i dechovka, se kterou tady v němčině vystupují i mnozí čeští umělci. Tradicí v německé populární hudbě velmi časté pořádání masových zábavných festivalů a estrád lidové a šlágrové hudby. U nás slovo estráda evokuje jakési úpadkové, socialistické umění, ve skutečnosti ale tato lidové zábava nic úpadkového není. Je to je odlišné vnímání hudby. Jinak chladní Němci jsou přitom velmi sebevědomí, odvázaní a umí se skutečně bavit, což na mnoho uzavřených a sebekritických Čechů mohlo působit až nepatřičně.

Tradiční česká scéna je totiž oproti německé mnohem klidnější, lidovější, malebnější, mnohem méně rozjuchaná, ale také uzavřenější a konzervativnější. Jak pop, tak lidovka. A také méně pestrá, což je ale spíše dáno její velikostí – český rybník je prostě krásný, ale malý. Možná proto se zdá, že je zatuchlý – i když něco na tom také bude. Jenže to je zase dáno menší konkurencí. Německá pop music je do značné míry – díky společnému jazyku – spojená s hudbou v Rakousku, Švýcarsku, ale do jisté míry i v Belgii, Lucembursku, Nizozemsku. Přesto však typicky šlágrová hudba je charakteristická hlavně pro Německo a ještě spíše pouze to západní, neboť východní šlo poněkud jiným směrem a tamní scéna byla mnohem více podobná té naší. Možná proto, že východní Němci prostě k nějakému prožívání radosti a k rozcuchanosti neměli tak blízko, jako na západě.

Východní Německo bylo za železnou oponou a tvořilo izolovaný prostor, od 40. let se zdejší pop music vyvíjela poněkud odlišným směrem. Těžko ale posoudit, nakolik jde o jinou kulturu a mentalitu a nakolik o důsledek izolace – určitě obojí. Přestože východní Němci také používali světový jazyk, o mnoho více prostoru než my na mezinárodní scéně neměli a kontakty se západem byly naprosto minimální. Dokonce se mi zdá, že ani dnes se na globální německojazyčné scéně neprosazují tak často, jako Rakušané nebo Švýcaři a stále zůstávají v jakési izolaci – navzdory stejnému jazyku a jednotnému trhu. Možná je to ale jen subjektivní dojem, protože zkrátka ne všichni německy zpívající umělci jsou stejně populární ve všech německy mluvících zemích. Je to podobné jako u nás za Československa. Ne všichni umělci z Česka nebo Slovenska byly stejně oblíbení v obou zemích – a dnes je to ještě výraznější rozdíl. Pouze někteří byli a jsou tzv. nadnárodní či mezinárodní.

A jak je to s popularitou jiných žánrů v Německu? Mezi nejpopulárnější patří rock a hip hop – ten mnohem více, než u nás. Také country se (zejména v 60. letech) v Německu hodně hrálo, ale je opět přizpůsobené německému vkusu, ovlivněného více šlágrovou hudbou – zatímco české country vychází zase z tradic trampské hudby. V Německu bychom country spíše definovali jako kombinaci westernu a šlágru. Country je ale vůbec specifický žánr a v mnoha zemích se nehraje vůbec. Dokonce ho prakticky nenajdeme ani u našich bratrů Slováků. Naopak hip hop si jako žánr získal oblibu napříč většiny západních zemí, stejně jako rock. Populární hudba současného Německa je tvořena především temným rockem, hip hopem a v post-covidové době množstvím epických pochmurných, až depresivních balad. Začínají se objevovat také folkové písně anglosaského typu. Zdejší hitparády (podobně jako francouzské) začíná zaplavovat i arabská hudba, respektive hudba s orientálními motivy.

S německou scénou je díky společnému jazyku samozřejmě úzce propojena rakouská a švýcarská scéna. Pokud jde o styl a vkus, je ale Rakousko a Švýcarsko propojeno zejména s Bavorskem – tedy jižními částmi Německa. Sever Německa nemá tak výraznou tradici lidové hudby ovlivňující pop music a je více šlágrová, zatímco jih – Bavorsko, Rakousko a Švýcarsko je více lidový. Pokud jde o moderní populární hudbu, v Rakousku a Švýcarsku o žádné nové německé vlně nemluvíme. Je to možná i proto, že pop tu byl vždy popem, podobně jako u nás s šlágrová hudba tu netvoří tak obrovskou a významnou větev populární hudby jako v severních částech německy mluvícího prostoru. Ostatně největší jižanské legendy Udo Jürgens, Peter Krauss či Peter Alexander mají také blíže k lidové tradici a popové či rockové hudbě, než k typickým šlágrům. Popová hudba Rakouska se nazývá austropop, švýcarská žádné speciální označení nemá, ale je nejvíce mezinárodní. V rodném nářečí zpívá ve Švýcarsku málo interpretů, ať už jde o retorománštinu nebo švýcarskou němčinu. Zbytek zpívá ve standardní němčině nebo pochopitelně často ve francouzštině a italštině. Velmi mnoho švýcarských interpretů dnes už zpívá dokonce pouze anglicky – dokonce snad ještě více, než je to běžné ve skandinávských zemích a sledují globální trendy, i když ne vždy s nimi splývají.

Pokud jde o rakouskou scénu, tady bych rád upozornil na šansoniérku velice podobného typu jako byla u nás Hana Hegerová – jde o Eriku Pluhařovou, potomka českých migrantů. U nás je prakticky neznámá, nicméně v Rakousku se prosadila i jako herečka a spisovatelka. Podívejte na Youtube.