Ostatní scény

Kolik zpěváků z neanglicky mluvících zemí znáte? Amerických či britských jich většinou vyjmenujeme celou řadu, ale ze všech ostatních zemí bude jistě seznam podstatně kratší. A přece tato ostatní část světa tvoří 90% světové hudební produkce. Pokud sami sebe srovnáváme pouze se snadno a všude dostupnou globalizovanou anglofonní hudbou, vidíme jen velmi malou část spektra a nakonec i sami sebe vidíme jen velmi zkresleně.

Pokud je čas, zajímám se i o zbytek světa, nejen o Ameriku či Británii, ale nabídka kvalitní hudby je tady také více, než obrovská, přestože jí naše rádia většinou nenabízí. Nemám samozřejmě tak dokonalý přehled, abych mohl zasvěceně psát o pupulární hudbě všech zemí světa, mohu ale vám nabídnout alespoň něco. Poznat hudbu a její vývoj ve všech částech světa je samozřejmě za jeden život nemožné, i kdyby člověk nedělal nic jiného. Populární hudba (a nejen ona) je něco neskutečně rozmanitého a z původních lidových popěvků se rozvinula do obrovského množství žánrů a stylů, jako strom se neskutečným množstvím větví a větviček. Navíc těch stromů je mnoho a každý nese jiné plody a květy. Její vývoj a rozmanitost  je to, co mne vždy fascinovalo.

Nizozemí

Populární hudba nizozemsky mluvících zemí (Holandsko, Belgie) je také velmi šlágrová, podobně jako německá scéna. S tím rozdílem, že jde spíše o rozjuchanější, lidovější, méně umělý a okázalý styl, jak to vidíme zejména u Němců na severu. (Jsem si jist, že třeba písně Jiřího Zmožka by zde slavily velký úspěch, kdyby ho Holanďané znali, i když oblíbené jsou zejména šlágry v rychlém tempu). Nizozemská scéna je s tou německou scénou  i do značné míry propojená, podobně jako u nás česká a slovenská scéna, přestože mezi německou a nizozemskou je samozřejmě částečná jazyková bariera. Tedy, lépe řečeno, více je propojená z nizozemské, než z německé strany – Nizozemci a Vlámové mají zkrátka německou šlágrovou hudbu rádi a je jim blízká. Dlužno ale říct, že třeba v Belgii tvoří vedle Francouzů a Vlámů čtvrtinu obyvatel Němci. Řada nizozemských interpretů zpívá v Německu a je více či méně úspěšná i na tomto trhu, i když svůj repertoár a styl často přizpůsobují charakteristickému vkusu Němců, který se od tohoto nizozemského liší. Na druhou stranu také němečtí interpreti do zemí Beneluxu občas zajíždějí a koncertují zde ve svém rodném jazyce. Karel Gott zde řadu let okupoval první příčky hitparád a známé jsou dokonce i některé jeho české nahrávky. Holanďané mají velmi rádi nejen Německo, ale i Česko, kam mnoho z nich jezdí pravidelně na dovolenou a výlety. Troufám si říct, že nás znají lépe, než my je a možná dokonce i to, že máme více společného, než si myslíme – jen bohužel mluvíme navzájem nesrozumitelným jazykem, což nás naopak silně přitahuje ke Slovákům. Nakonec možná není náhoda ani to, že spoustu lidí od nás emigrovalo právě do Holandska, včetně Jana Amose Komenského.

Zajímavý rozdíl je také v tom, že zatímco v Německu se od příchodu nové vlny v 80. letech začal vedle šlágrové hudby rozvíjet moderní pop a dnes tvoří šlágrové hudbě rovnocenný protipól, na nizozemské scéně dodnes většina populární hudby tvoří šlágry – jednoduché, melodické skladby. Dokonce ani hip hop se tu na rozdíl od Německa příliš neuchytil. Naopak country je oblíbené zase více, než v Německu. Nizozemština je sice nad belgickými hranicemi hodně tvrdá a chrochtavá, na rozdíl od měkčí a méně moderní vlámské varianty, ale hudba v tomto jazyce rozhodně není nudná. Pravda je, že asi není tak zajímavá, jako pestrá a bohatá německá scéna, ale to je dáno i velikostí národa. Rozhodně mi ale přijde zajímavější, než švédská. Zatímco také moderní německá scéna se rychle utvářela již od 50. let, švédská a nizozemská až od konce 60. let – tedy ještě později, než naše, česká. Vedle německých šlágrů tu najdeme stejně jako u nás mnoho světových hitů nahraných ve zdejším jazyce.

Polsko

Zcela jiná situace než na Slovensku je v Polsku, byť je tamní scéna pro Čechy jedna velká neznámá. Mnozí Češi se většinou nevybaví žádného polského umělce. Samozřejmě kromě Ewy Farné, které je umělecky aktivní a oblíbená v obou příbuzných zemích a pamětníci si možná ještě vzpomenou na legendu Marylu Rodowicz. Polská populární hudba vychází z tradic jazzu, folku, šansonu, rocku a lidové hudby – ty jsou zde mnohem více přítomné, než u nás. Poláci se také stále rádi společensky baví, nejenže milují jazz, ale i rádi tančí. Zatímco u nás taneční kavárny již dávno zanikly, Poláci je mají rádi dodnes.

Polská pop music byla ještě v 50. letech dost podobná naší, ostatně moderní populární hudba se teprve rodila. Více se ale od té naší začala odlišovat až později. Začala se mnohem více žánrově diferencovat, zatímco u nás se vytvořil masivní a kompaktní mainstream, kterému jsme zvykli říkat střední proud – čistě šlágrové a popové skladby. Od 60. je v polská pop charakteristická svým melancholickým až pochmurným sentimentem, což je možná částečně dáno neveselou dobou a částečně také polskou národní mentalitou, která si s sebou jednak do značné míry nese chmury z minulosti rozervané země, kterou si mezi sebou dělí mocnosti. Slovanská duše se tu neztrácí, ale je smutná, ubitá, filosofující, melancholická.

Poláci možná hůře než Češi snášeli dobu nesvobody, protože sami sebe berou vážněji a mají větší sklon k patetismu a patriotismu, zatímco my jsme blíže k mentalitě Švejka a jeho schopnosti nadhledu a humoru, která nebere vážně to, co nemůže zachránit. Zatímco my jsme se obdobím nesvobody procházeli celkem v pohodě, ne tak Poláci (ostatně asi proto není náhodou, že právě v Polsku se socialismus začal hroutit jako první). Klasický oddechový pop tedy najdeme na polské scéně poměrně málo, většinou jde o melancholické, sentimentální, náladové, expresivní skladby, které bychom u nás spíše řadili do kategorií alternativní hudby, vyššího populáru, tanga, šlágru, šansonu, jazzu či folku. Významnou složku tvořil i rock, stejně jako u nás, ale i soul. Naopak hip hop se v hlavním polském proudu příliš neuchytil a ještě nedávno zůstával spíše okrajovým žánrem (podobně jako u nás).

Zajímavé je, že v Polsku se zpěvákům populární hudby začala vydávat alba dříve, než u nás – stejně jako v jiných západních zemích (už koncem 50. let) a také se zde dříve začalo běžně nahrávat stereo. Už v 50. letech vládla v Polsku uvolněnější atmosféra, než u nás a první rokenrolové skadby se tu objevují už tehdy (což bylo v českém mainstreamu nemyslitelné). Dokonce i skladby v rytmu disco se tu objevují v 70. letech dříve, než u nás. Polsko zkrátka drželo už tehdy se světem krok o něco lépe.

K výraznému oživení ale dochází v 90. letech s příchodem svobody a techno hudby, která vnesla do polské populární hudbě výrazný nový a taneční impuls. Tedy už v době, kdy u nás česká popová a taneční scéna skomírala pod náporem hudby ze západu či kvůli popularitě muzikálů. S příchodem nové vlny a techno hudby zde vznikl zcela nový žánr, kterému se začalo říkat „disco polo“. Zpočátku ale ještě nešlo o taneční styl, ale spíše o kategorii schlager a folk. Bylo doménou mužů opěvujících krásy žen, často v romantickém stylu s množstvím ploužáků. Později se začalo více kombinovat s rozvíjející se techno hudbou a tak se zrodil specifický polský taneční styl. Je to v podstatě obdoba německé šlágrové hudby ve stylu discofoxu. Není to žádná úderka, je méně šlágrová a více taneční – diskotéková. Najdeme tu jak obrovské množství odrhovaček, tak někdy i velmi pěkných skladeb. Zajímavé je, že na polské scéně najdeme i kapely hrající ve stylu eurodance či typicky německém šlágrovém stylu (tedy u nás věc neslýchaná).

Disco polo je stále nesmírně populární a má podobně jako Schlager-Musik v Německu i své vlastní TV kanály. U nás nic podobného neexistuje – zřejmě proto, že česká populární hudba už dávno z tradic šlágrové lidové hudby už nebo moc nevychází a jediné co z ní v Čechách zbylo je dechovka, které je zcela na okraji zájmu a něco co je vnímáno jako hudba pro seniory. Disco polo kombinuje lidovější styl, šlágr a výrazný rytmus, čímž tvoří jaksi protipól jinak docela melancholické, filosofující polské scéně. Pěkné, jednoduché, líbivé melodie zkrátka ve starší polské hudbě moc nehledejte (není to žádné sladké Chorvatsko), nebo se zde spíše poohlédněte po lidovějších stylech či právě zmíněné disco polo. Nebo naopak hodně do minulosti, do kategorie vintage nahrávek z éry tanga a později swingu, do 30.-40. let. Samotné disco polo je dnes už ale hodně jinde, podobně jako německý discofox.

Co se ale až tolik nemění je sentiment v žánru popu. Soudobá polská pop music od 90. let v docela hojné míře následovala globální trendy a dosáhla slušné úrovně. Celkově ale zůstává věrná svému melancholickému až pochmurnému sentimentu. Skoro by se zdálo, jakoby zdejší scéna (podobně jako ta Ukrajinská) nevěděla kudy kam, což se ale v poslední době začíná měnit k lepšímu. Největší rozdíl oproti staršímu oldies popu je tak asi ten, že současný hlavní proud je silně obohacen o velké množství skladeb ve stylu hip hopu nevalné úrovně.

Ještě bych dodal, že i když i v Polsku je pro domácí scénu velkou konkurencí světová hudba, ta domácí tu má více prostoru, než v zemích bývalého Československa. Polská vláda zavedla kvóty (podobně jako vláda ve Francii či na Slovensku) ve snaze podpořit domácí umělce. Nejméně 1/3 všech písní v éteru musí být od tuzemských interpretů a jedná se dokonce o tom, aby to byla polovina.

Itálie

Italská scéna je nejen velmi svébytná, charakteristická, ale i oblíbená téměř po celém západním světě. Navzdory tomu, že italština není světovým jazykem – v hudbě to do značné míry neplatí. Tady je naopak světovou řečí. Nemálo italských zpěváků se prosadilo i mezinárodně, někdy i ve spojení se světovými hvězdami částečně a krátkodobě také na globální scéně. Pokud nepočítáme Andreu Bocelliho, který se pohybuje na pomezí opery a pop music patří mezi mezinárodně známé hvězdy Zucchero, Eros Ramazzotti, Romina a Albano Power, Toto Cutugno, Anna Rusticano, Ricchi e poveri, Drupi, Rita Pavone, Adriano Celentano a asi vůbec nejúspěšnější Mina či Patty Pravo, které prodaly desítky milionů alb (i když u nás nejsou zrovna příliš známé). Někteří si jistě vzpomenou u nás i na mnohé další. Italští zpěváci své štěstí docela často zkouší i na španělsky mluvících trzích (jaky by ne – jazyková blízkost je velká) a někdy i na frankofonním trhu. Nicméně vzhledem k tomu, že italština je v hudebním průmyslu respektovaný jazyk, nahrávky italských interpretů často vycházejí (či spíše fyzicky vycházely) i v mnoha dalších zemích světa a autorská práva na jejich vydávání byla poměrně široká, dokonce možná širší, než u španělsky či francouzsky zpívajících hvězd.

Také mnoho zpěváků, včetně některých světových hvězd, nahrávalo nebo zkoušelo své štěstí v Itálii. Mnoho umělců z jiných zemí se tak snažilo inspirovat se italským stylem, vycházející z tradic opery a belcanta – krásného zpěvu. Italové jsou prostě mistři expresivních, výrazných romantických balad a správný Ital musí umět zpívat naprosto naplno a nebát se ve víru vášně i zařvat. Je to běžný standard. (Mimochodem i u nás máme takové italské typy – Marcela Holanová, Michal David, Yvonne Přenosilová a možná i Lucie Bílá by v Itálii typově velmi dobře zapadli).

Italská scéna byla vždy do značné míry šlágrová, podobně jako ta německá. Italské šlágry byly však často jiné, než ty německé, rozjuchané a pompézní. Jejich charakteristickým stylem není nějaká demonstrativní a úderná linka, ale spíše romantická a mnohdy rozmáchlá, světácká, expresivní melodičnost a zpěvnost, a velmi často také chraplavé hlasy. Samozřejmě v dnešní době je už scéna trochu někde jinde, tím jak se hudba globalizovala, přesto si však italská scéna ještě stále do jisté míry ponechává své charakteristiky ještě i dnes a není tak otevřená americkým trendům, jako je Německo. Tento rozdíl se ale stále zmenšuje.

Italové, stejně jako Němci ale svoji domácí hudbu milují – podle mého názoru – více, než my Češi tu naši. Jestliže se u nás říkává, co Čech to muzikant, v Německu platí to samé a v Itálii pak dvojnásobně. Italská scéna je zkrátka jednou z nejdůležitějších hudebních scén na světě. A to nejen na poli klasické hudby, ale i té populární. Přestože italská populární hudba vychází hlavně z tradic belcanta, také lidová hudba tu tvoří významnou část, zejména v jižních částech země, kde je více tradiční a méně moderní. V oblasti Neapole často můžeme slyšet nářečí, jejichž psaná podoba se sice podobá italštině, ale zvukově zní mnohem spíše jako jakási prapodivná směsice portugalštiny a rumunštiny, než jako lahodná a krásná italština. Je to samozřejmě také italská hudba, i když neznalý posluchač bude asi docela zmaten… Pokud jde však o ostatní žánry jako je country, hiphop, ty v Itálii nehledejme, narazíme na ně jen opravdu málo. Dokonce ani rock tu zrovna nekvete. Jó, opera – to je něco jiného. Možná i proto dodnes patří operní pěvci k nejprodávanějším. Navzdory tomu, že jde „pouze“ o klasickou hudbu, žebříček top nevede pochopitelně nikdo jiný, než velký maestro Luciano Pavarotti, i když ani Andrea Bocelli si nevede rozhodně špatně. Až poté následuje zmíněná Mina – nejslavnější italská zpěvačka pop music všech dob. Asi nejúspěšnější zpěvačkou posledních dekád je Laura Pausini. Nejen na moderní italské popové scéně (platí to bohužel globálně) je stále těžší najít kvalitní hudbu. Ne snad proto, že by jí bylo méně, ale je více schovaná v záplavě obrovské nadprodukce všeho možného – samozřejmě i včetně braku.

V posledních době je stále oblíbenější hip hop (podobně jako u nás) a u nové generace zpěváků je stále častěji slyšet zvláštní výslovnost, které je extrémně měkká a rozněžnělá (takové ťu ťu ňu ňu) a sykavky S se vyslovují také velmi měkce – téměř jako Š. Zkrátka zní to velice divně, až lascivně a pro mě osobně nepříjemně, takže to takže zabít i jinak pěknou skladbu. Jestli je tato výslovnost nějaký přechodní módní trend nebo předznamenává italštinu budoucích generací, to je samozřejmě těžko říct, stejně jako si netroufám odhadovat, jestli třeba nějak nesouvisí se stále populárnější duhovou ideologií. Kdo ví, každopádně na dřívějších nahrávkách (a slyšel jsem jich desítky tisíc, jsem s ní nikdy nesetkal).

Pro zajímavost dodejme, že v Itálii bylo donedávna zvykem stále znovu a znovu nahrávat staré písně v nových verzích. Tento zvyk se rozmohl zejména v 90. letech, kdy byla retro vlna nostalgie největší, která se šířila po celém světě a se zpožděním přišla potom i k nám. Polozapomenutí zpěváci tak zažívaly své comebacky i zde. Ještě bych snad vypíchl 80. léta, která jsou tak trochu epizodou v moderní historii italské pop music, nikoli ale nevýraznou – naopak. Tehdy tady velmi výrazně zasáhla disco vlna (Italo disco) a na několik let přerušila kralování romantických balad. Šířila se po celé Evropě zejména odsud a dorazila i k nám.

Latina

Když se mluví o latino hudbě, zpravidla se jí myslí hudba španělsky a portugalsky mluvících zemí střední a jižní – latinské Ameriky. Z globálního hlediska je musica latina druhou nejvýznamnější hudební oblastí po té globální. Také v samotných Spojených státech. Ostatně i proto jedna z největších legend této hudby – Julio Iglesias, dokázal velmi výrazně uspět i na tomto, jinak světu docela uzavřeném trhu. Podobně jako Velká Británie je branou globální anglofonní hudby do Evropy, Španělsko je branou latinskoamerické hudby do Evropy. A samozřejmě nejen hudby, ale v horším případě i migrantů a prostitutek, opět podobně jako Francie je branou frankofonních migrantů a jejich kultury do Evropy… Hudba evropských zemí jako Španělsko, Portugalsko či Itálie se však obvykle do žánru latiny nepočítají, i když jde o románské země mluvící stejným či úzce příbuzným jazykem. To je tím, že evropská tradice se přece jen výrazněji liší a evropská latinská scéna není tak lidová jako ta latinskoamerická, která je proslulá svými kolovrátkovými rytmy.

Pokud jde o španělský jazyk – jeho evropskou variantu od americké poznáte poměrně snadno – např. podle výslovnosti slova, které se v písních vyskytuje nejčastěji – corazón (srdce). Zatímco v Americe se vyslovuje většinou korasón (případně někde i korazón), ve Španělsku většinou šišlavě, kdy nevyslovíme s ani z ale místo toho si dáme jazyk mezi zuby – něco jako při formálním anglickém thank you. Evropská španělština je zkrátka poněkud šišlavá, pokud jde o sykavky.

Přestože je latinská scéna druhá největší na západě, u nás není příliš známá, pokud jde o jména umělců a tak kromě Julia Iglesiase (který zrovna není typickým představitelem latiny) a jeho syna si většina českých posluchačů na mnoho jmen nevzpomene. Španělsky hovořících lidí je ale jen v USA nemalá menšina a vedle angličtiny je to druhý nejdůležitější jazyk také v Severní Americe. Latinská populární hudba je velmi rozmanitá a má mnoho charakteristik. Vychází do značné míry z tradic lidové hudby a je z ní také často do značné míry promísena – podobně jako německé šlágry s lidovkou. Jinak řečeno není zkrátka vždy možné určit co je ještě folklór a co už je moderní hudba, lidová i moderní hudba – obojí je tu stejně populární mezi všemi generacemi podobně jako na Balkáně. Folklór je v latinské Americe velmi pestrý a vyšlo z něho nejen reggae, ale třeba mnoho světových tanečních standardů jako salsa, rumba, bachata, mabo, tango, cumbia, ča-ča… Zkrátka latina se na rozdíl od polky tančí stále a skoro všude. Každé malé latinské děvče už snad od kolébky umí nahazovat a vrtět zadkem, čemuž se říká twerking. Může se nám to zdát příliš odvázané, neslušné až vulgární, ale patří to ke zdejšímu temperamentu. Zejména američtí Hispánci jsou prostě lidé nejen romantičtí jako Italové, ale ještě více vášniví a posedlí jednotvárným a velmi uvolněným rytmem, který neustále dokola točí a v různých obměnách opakují.

Pro latinskou hudbu je charakteristická lidovost a výrazná emocionální a vášnivá melodičnost, která se projevuje v baladách stejně jako v rytmice. Musica latina je po světové hudbě nejoblíbenější (respektive přesněji nejrozšířenější) hudba v západním světě. Není to hudba okázalá, úderná jako ta Německá, ani tak expresivní a až tak baladická jako italská, ale více temperamentní a uvolněná. Protože je to hudba velmi pestrá, zasloužila by si jistě podrobnější pojednání, ale na to tu není místo. Snad bych jen ještě dodal, že vůči vlivům světové scény je ještě více imunní, než italská. Tradiční hudba tvoří snad polovinu veškeré populární hudby a jen o každé druhé skladbě bychom mohli možná mluvit jako o moderní pop music, jak ji známe u nás na západě. A z té moderní hudby pak připadá velká část písní na skladby opět v tanečním rytmu – a to v populárním reggaetonu, případně stále velmi populární cumbie či bachaty (tady samozřejmě i v moderním techno-rytmu). Zejména reggaeton ten je zde tak populární, že pronikl i do mnoha jiných zemí, které nemluví španělsky. Zjednodušeně by se dalo říci, že moderní musica latina je z největší části buď balada, reggaeton, cumbia nebo bachata. To jsou hlavní žánry – respektive spíše rytmy, tedy žádné klasické dělení na žánry jako to známe z globální, ale i naší domácí scény. Toto je takový hispánský střední proud.

Zejména v Evropě výjimečně najdeme i hudbu rockovou i hiphop (většinou ale v rytmu reggaetonu), zcela výjimečně i country a folk – všechno jsou to ale okrajové žánry. Pokud jde o portugalsky mluvící scénu, ta je poněkud více subtilní, intimnější, méně emocionálně rozmáchlá – tady je populární zejména samba. Od španělsky mluvících zemí se docela podstatně liší, i když i sem tu a tam proniká i  rytmika cumbie či bachaty – spíše ale zřídka. Brazilská (a potažmo i Portugalská) populární scéna je poměrně zajímavá a určitě není správné ji přehlížet. Mám mnoho oblíbených zpěváků z této oblasti, jak ze starší generace, tak současné. Velmi těžko se mi tato scéna popisuje, protože kromě výrazné samby nemá nějaké výrazné charakteristiky. Brazilci mají nejraději sambu, ale i balady, country, nicméně s rockem či hip hopem se tu nesetkáte tak často. Jak je zvykem u všech románských zemí, prim tu vždy hraje domácí scéna. Samozřejmě i angloamerická globální hudba se poslouchá, ale je v menšině (na rozdíl o mnoha jiných západních zemí, kde válcuje místní lokální konkurenci).

Jak jsem uvedl, nejúspěšnějším interpretem latinské (románské) populární hudby je španělský zpěvák Julio Iglesias, který měl prodat 150 milionů nahrávek, Roberto Carlos z Brazílie, Juan Gabriel z Mexika a Lusi Miguel z Portorika (všichni po 100 milionech). Dalších asi 40 umělců ze španělsky, portugalsky a italsky mluvících zemí prodalo po více, než 20 milionech nahrávek. Přehledný seznam můžeme najít na Wikipedii. (Čísla samozřejmě musíme brát s rezervou, není vždy jasné, zda jde o hrubé odhady, nadnesenou reklamu nebo ověřené prodeje. Také záleží na metodice počítání. Někteří další umělci rovněž hlásí vysoké prodeje, ale v tomto seznamu nejsou).

Slovanský Balkán

Počtem posluchačů patří hudba zemí bývalé Jugoslávie k evropsky rozhodně výrazným. Je rovněž velmi pestrá a i když není tak světové významná, přece jen je natolik v Evropě důležitá, že jí v žádném případě nelze opomenout. Zdejší umělci se od počátků také účastní Eurovize a někteří byli úspěšní mezinárodně v širším evropském prostoru, podobně jako Karel Gott, i když ne tak dlouho a tak významně. Přestože u nás je populární hudba Balkánu jen velmi málo známá – či spíše neznámá, jde rozhodně o jednu z nejdůležitějších a největších scén, byť ji nelze považovat za jednotnou a v různých zemích se samozřejmě liší.

Také balkánské země výrazně preferují domácí hudbu, před tou světovou. Asi ještě více, než Italové. Je to takový národní ostrov v záplavě globalizované hudby ve kterém hraje domácí scéna absolutní prim. Hlavním pilířem pop music je hudba, která vychází z tradic lidové kultury, která je jiná ve Slovinsku a Chorvatsku a jiná v Srbsku a ostatních zemích. Na severozápadě je jemnější, romantičtější, výrazně klidnější a nejen pro Čechy či Slováky často velmi libozvučná, ve Slovinsku je ještě pod vlivem Rakouska, Bavorska a Švýcarska, dále na jih se uklidňuje a nabízí sladké, líbivé, romantické melodie a ještě dále propuká v ohnivé orientální peklo. Tam je více rozjuchaná, temperamentnější, orientálnější. Zkrátka hudba Slovinců a Chorvatů je zcela jiná, než hudba zbytku bývalé Jugoslávie, byť všechny národy používají stejný či velmi podobný, příbuzný jazyk (s výjimkou neslovanské Albánie, která patří hudebně spíše do orientu, než na Balkán).

Ukazuje se tu, jak rozdílná je mentalita a povaha těchto slovanských národů. Zatímco Chorvatsko a zejména Slovinsko patří k našemu Rakousko-Uherskému kulturnímu okruhu, jihovýchod bývalé Jugoslávie je úplně jinde – to je ten pravý a skutečný Balkán. Můžeme říci, že populární hudbu zejména zemí bývalé Jugoslávie s výjimkou Chorvatska tvoří z drtivé většiny lidová hudba, ať už tradiční či v modernějším aranžmá, a tento podíl je skutečně vysoký. Lidé zde zkrátka lidovou hudbou žijí a je to pro ně to samé, co pro nás pop či rock. Ve Slovinsku je obvyklejší její tradiční, alpská, velmi umírněná, subtilní podoba, většinou v rychlém rytmu s dominantním postavením zvuků tahací harmoniky a často také basové trubky. V Srbsku naopak vládnou orientální ohnivé rytmy, ale stejně jako ve Slovinsku jde o vyhraněný styl, které se neustále v různých modifikacích opakuje jako na kolovrátku. (Ostatně podobně to známe i latinskoamerických zemí, kde mají těch stylů ale přece jen o něco více, což je zase dáno rozlohou a historií).

I v Chorvatsku však hraje lidová hudba v pop music významnou roli, i když netvoří její největší část (cca třetinu tady tvoří folk, třetinu schlager a třetinu ostatní žánry jako pop, šanson, rap či rock). U šlágrů ale nejde o nějaké expresivní zpěvy jako jsme svědky u Italů, melodičnost a emotivnost je výraznější. Ne ale zase nějaká vlnivá a ohnivá jako na východě, ale spíše pohodová, klidná. Není tu žádné světáctví, ale spíše romantická pohoda a hlubší cit. Je až neuvěřitelné jak snadno a s jakou lehkostí umí Chorvati vymýšlet a produkovat pěkné melodie – asi to mají v krvi už od narození. V 60. letech, stejně jako dnes. Přesto to neznamená, že by jugoslávská pop music neprocházela žádnou krizí – tou byla doba kokem přelomu 80. a 90. let, kdy se postupně hroutila Jugoslávie a přešla do občanské války. Asi není náhodou, že tehdy nebyl důvod k radosti a odrazilo se to i v hudbě – dobrých skladeb i umělců bylo v těch dobách nejméně. V té době přicházela nová generace, která začala vytvářet nový, moderní pop, zatímco starší generace (ale ani zdaleka jen ona) vytvořila paralelní linii hlavního proudu k popu – schlager. Tedy velmi podobně jako šel vývoj  v Srbsku, Bulharsku, Nizozemsku, Německu a dalších zemích, kde se také hlavní proud rozpůlil na moderní pop a na klasický šlágr, který zcela plynule navazuje na lidovou hudbu. Chorvatská scéna se na konci 90. let postupně začala zotavovat a dnes dosahuje opět často špičkové úrovně.

Velmi často vycházejí živé nahrávky a zajímavé jsou i reakce publika – neexistuje, že by zpěvák nějak musel publikum vyzývat, aby se přidalo a také zpívalo (jak to vidíme často u nás). Publiku je zcela spontánní a velmi často masově zpívá spolu se zpěvákem nebo i zcela samo. Ostatně je to věc velmi běžná nejen na Balkáně, ale i románských zemích. Zkrátka – je to jiný temperament a lidé jsou mnohem více uvolnění a bezprostřední, než bývá zvykem v našich, výrazně rezervovanějších a chladnějších končinách.

Moderní popová hudba se podobně jako v Německu rodila na pozadí šlágrové, takže od pozdější doby lze pop a schlager snadno rozlišovat jako dva samostatné žánry. Schlager je ale v Chorvatsku více než v Německu hodně podobný hudbě folkové, ve které jsou tradičním nástrojem tamburíny, které slyšíme je v mnoha písních (dokonce častěji, než ve Španělsku kastaněty). Moderní pop v Chorvatsku zdaleka nepřebírá tak často světové trendy. Country či modernější folk v balkánské podobně jako v italské populární hudbě příliš nehledejte, to jsou tu spíše nebo velmi okrajové věci – vlastně se ani nepamatuji, že bych na ně někdy narazil.

Hudba severozápadu a zbytku bývalé Jugoslávie je si velmi často podobná asi jako nebe a dudy. Turkickou a arabskou melodikou je prosycený celý jihovýchodní Balkán. Nelze ale samozřejmě říci, kde končí pop music jadranského pobřeží a evropského typu a kde začíná balkánské poloorientální peklo charakteristické svoji divokou dechovkou a svojí bujarostí a emotivností. Společný prim tu však hrají výrazné emoce ať už v chorvatských baladách nebo srbských rytmických skladbách. Nejsou to rytmy tak diferencované jako u latinské populární hudby, ale spíše ohnivé, nespoutané a živelné. Tedy hodně slovanské a na jihu i hodně promísené s arabskými, tureckými a řeckými vlivy – až si člověk říká, jsme ještě vůbec v Evropě? Folk a schlager jsou ve zbytku Balkánu tak úzce propojeny, že je nelze rozlišit jako samostatné žánry a tvoří podle mého odhadu tak 70% veškeré hudební produkce.

Na závěr nemohu samozřejmě vynechat jihovýchodní část Balkánu, Makedonii a Bulharsko. To jsou nejen jazykově, ale i hudebně kulturně hodně propojené země, přičemž Makedonie tvoří jakousi přirozenou spojnicí mezi Srbskem, bývalou východní Jugoslávií a Bulharskem. Tato část Balkánu byla vždy ovlivněna velmi výrazně kulturou orientu z Turecka, ale i arabskou kulturou – zejména Albánie, kterou záměrně neuvádím, protože to je již hudba skutečně více orientální, než evropská – tedy mimo kategorie populární hudby, jak ji známe v naší euroatlantické kultuře. Severní Makedonie tvoří jakousi přirozenou jazykovou, hudební a kulturní spojnicí mezi Srbskem a Bulharskem. Řekl bych, že hudebně tíhne spíše k Srbsku, nicméně makedonština jazyk zní jako směs srbštiny a bulharštiny.

Bulharská scéna – myslím ta tradiční, slovanská má rozhodně co nabídnout a také bulharština jako jazyk zní velmi pěkně a ačkoli se píše cyrilicí, má blíže k makedonské jihoslovanštině, než ruštině. Bohužel pokud jde o pěkné melodické skladby, týká se to spíše starší bulharské pop music ze 60. až 80. let. Z této éry šlágrů tu najdeme mnoho velmi zajímavých popových skladeb, které mají zvláštní specifickou bulharskou melancholii. Tedy žádné polské filosofování, ale ani žádné slaďáky. Od pozdější doby však nabrala v Bulharsku orientální hudba tak silný vliv, že dnes už člověk může být na pochybách, zda tato země není znovu součástí velké turecké byzantské říše. A pokud jde o moderní současnou bulharskou scénu, melodických slovansky či evropsky znějících popových (ale i rockových) skladeb není už tolik, co kdysi – zkrátka éra šlágrů je v této oblasti dávno pryč a to je možná i vysvětlením faktu, že nemálo dříve klasických šlágrových zpěváků v novém století prostě přesedlalo na (většinou rytmické a taneční) šlágry orientálního stylu, který je dnes v Bulharsku stejně populární jako moderní pop.

Kromě hudby v orientálním rytmu, který se opakuje v různých obměnách stále dokola, má v Bulharskou poměrně velkou popularitu i hip hop a taneční hudba. Naopak country a moderní folk se na celém Balkáně hraje jen velmi málo – to jsou žánry spíše intelektuálněji založených národů. Ani rocková hudba tu ale není tak populární. Najdeme tu i vliv řecké tradiční populární hudby, ale kupodivu (ač je Řecko mnohem blíže, než Turecko nebo Afrika), je poměrně nevýrazný. Vzhledem k tomu, že Albánie ani Řecko nejsou slovanské země, i když tvoří konec Balkánu, budu se jim podrobně věnovat až někdy později.

Švédsko

Švédská scéna je velmi starobylá pokud jde o svoji tradici. Vychází totiž ze stylu prehistorie populární hudby, jaký se zpíval ještě před nástupem jazzu, kdy byly módní různé popěvky a kuplety. Zatímco u nás i v jiných zemích tento prehistorický styl dávno zanikl, ve Švédsku někdy přetrvává až dodnes. Někdy je mi opravdu záhadou, co Švédy na tomto stylu přitahuje, že se objevuje i v moderní hudbě. Švédská pop music překvapivě není nijak výrazně pestrá, ani až tak melodická, jak by si někdo mohl myslet ze jmen světově známých švédských umělců, kteří byli spíše výjimkou. Český posluchač by nejspíše řekl,  že je poněkud nudná a emocionálně chudá snad i pro českého intelektuála. Nenajdeme tu příliš často výraznou melodičnost, ani nic jiného, co by bylo nějak zajímavé. Samozřejmě i tady se najde nemálo výjimek umělců produkujících velice zajímavou, pěknou, líbivou a melodickou hudbu ve stylu disco, šlágru a zejména country, které je obecně ve Skandinávii hodně oblíbené, nicméně s Německem, Itálií či Holandskem apod. to nelze příliš srovnávat. Ze švédské hudby je zkrátka cítit jakýsi chlad severu.

A jaké jsou nejoblíbenější žánry? Kromě zmíněného country, které tu má silnou tradici od 70. let je to dnes schlager, pop a hip hop. Tedy asi nic překvapujícího. Schlager tady má velmi silnou pozici i dnes, podobně jako v Německu, ale často je i ten říznutý stylem country, stejně jako pop nebo rock ve stylu country (jakési moderní švédské rockabilly). Oblíbená je i melodická a taneční hudba ve stylu schlageru, ze kterého vzešla i ABBA. Naopak na nějaké balady či romantiku si švédové moc nepotrpí – cajdáky tedy chladnější a intelektuálnější Švédy moc nenadchnete, toto není žádný Balkán ani musica latina. Uspějete spíše s rychlejšími a rytmickými skladbami, ať už ve stylu schlager, country nebo rock and roll. V tom si Švédové libují znatelně více. Najdeme u nich i cover verze převzatých světových hitů, ale ty často nedosahují originálu, jak to vidíme někdy v Německu nebo u nás. Všiml jsem si také že Švédové mají k německé scéně blíže, než my a také to, že nemálo švédských zpěváků se v Německu pokoušelo také o úspěch.

Pokud jde o skupinu ABBA, troufám si říct, že je to spíše unikátní zjev, kde se v pravou dobu dali dohromady ti praví lidé, všichni s výrazným smyslem pro melodičnost, což na švédské poměry není tak časté, nicméně pokud chtějí a když to švédové rozjedou, umí produkovat velké množství pěkných schlagerových melodických skladeb. ABBA je toho nejlepším příkladem. Není divu, že na Eurovizi v roce 1972 ihned zaujali, ostatně celá 70. Léta byla zejména v Evropě dobou šlágrů a jednoduchých melodií. Oni sem zkrátka výborně zapadli a trefili se do toho, co chtějí lidi slyšet. Nakonec – hezké a jednoduché melodie si mnozí rádi poslechnou i dnes a nejen v Evropě. Díky tomu, že vsadili především na angličtinu a byli ve stáji světové hudební společnosti, dostali se na globální trhy a dokonce se jim částečně podařilo uspět i v USA, což je opravdu unikát. To se z neanglicky mluvících zemí podařilo jen pár lidem na světě. Prodali zde prý na 10 milionů desek. Není divu, že členové skupiny ABBA dodnes budí ve Švédsku obrovský rozruch a švédský bulvár sleduje každý jejich pohyb. Jde o jednu z nejúspěšnějších skupin na světě a asi vůbec nejúspěšnější skupinu v oblasti popu. Druhou nejslavnější švédskou skupinou jen pak rocková Roxette a dále pak několik dalších, sice méně, ale také mezinárodně úspěšných umělců.

Zajímavé také je, že  v každé zemi se používaly trochu jiné hudební nástroje (v dobách, kdy se ještě hudba hrála jen akusticky), Švédové ale obvykle používaly takové, že dnes není snadné v případě jejich nahrávek často poznat, jaká nahrávka byla nahrána v 70., 80. let nebo v současnosti. Nejen, že jejich hudební styl se za tu dobu příliš nezměnil (rozhodně ne tak jako u nás), ale i jejich hudební nástroje znějí stále velmi podobně, ať už jsou staršího nebo novějšího typu. Pokud si tedy uděláte nějakou kompilaci starších a novějších švédských nahrávek , nebudou mezi nimi znát žádné velké rozdíly. Staré nahrávky do kterých byl dodatečně doplněn nový zvuk, samozřejmě nepočítám – takové „vylepšování“ je bohužel v některých zemích běžné praxe, aniž by to bylo někde uvedeno a posluchač pak věří, že poslouchá původní nahrávku z té doby, i když ve skutečnosti jde o mixáž původního a nového zvuku. Jiná otázka je, zda někdo vůbec řeší autorská práva, pokud takto zasahuje do původních nahrávek.

Rusko

Musím se přiznat, že pokud jde o ruskou populární scénu, ačkoli je jistě významná, většinou jsem se jí tak nějak podvědomě vyhýbal a ani dnes si netroufám říct, že ji dobře znám. Navíc i když třeba němčina mi nikdy nevadila, ruštinu jsem nikdy neměl moc rád, ba jak si pamatuji ze školy, dokonce jsem ji nesnášel. Zkrátka zajímat se o ruskou hudbu mě nikdy nelákalo. Snad kromě jména Alla Pugačevova, která údajně prodala na 250 milionů desek (tedy jako největší globální legendy na světě), jsem neznal žádného ruského zpěváka. Tedy snad ještě kromě populárního dívčího dua Tatu, které na začátku milénia krátce uspělo i na globální scéně – tím ale mé představy o ruské populární hudbě prakticky končily. Vlastně se jinak vůbec nepamatuji, kdy jsem naposledy slyšel na českém rádiu nebo TV nějakého ruského zpěváka nebo jestli vůbec někdy. Pravděpodobně ne ani za socialismu, kdy byl pro nás SSSR přítelem na věčné časy a nikdy jinak. Nějaké folklórní soubory samozřejmě nepočítám. Protože se ale zajímám o světovou hudbu a chci mít opravdu dobrý přehled co se kde hraje a poslouchá, nemohl jsem se nakonec vyhnout ani obrovskému, nepřehlédnutelnému Rusku.

Samozřejmě netřeba zdůrazňovat, že mezi moderní scénou a tou tradiční z dob socialismu je diametrální rozdíl – zkrátka doba je dnes úplně někde jinde, než ještě v dobách husákových, respektive brežněvových dětí. Ale to asi určitě nejen v Rusku. Můžu říct, že v Rusku šla od těch dob úroveň výrazně nahoru, ale je to do jisté míry samozřejmě jako srovnávat jablka a hrušky. A taky by to mohlo vyvolat dojem, že ruská hudba za socialismu byla vyloženě nějaký vopruz nebo že by nějak výrazně zaostávala za zbytkem vyspělého světa. To také není docela pravda, i když pochopitelně s americkou pokrokovou hudbou se co do množství žánrů, stylů a ani kvality samozřejmě srovnávat vůbec nedá. Politické omezení necháváme pak úplně stranou. Ono je asi vůbec těžké říct, do jaké míry byla sovětská pop music obrazem politického režimu a do jaké míry přirozené ruské kulturní tradice.

Faktem ale je, že když jsem porovnám tisíce nahrávek ze 20. až 70. let, není zde vidět prakticky žádný vývoj. Objevují se stále stejné náměty, motivy a žánry. Velmi často jde o národní hymny, sborové zpěvy, epické, oslavné, pompézní, hrdinské mužné operní hlasy, lidové písně, skladby inspirované tradičním ruském foklórem (který je mimochodem velmi pěkný) a zádumčivé skladby šansonového typu. Méně často tanga nebo jiná hudba západního typu. Ta se objevuje jen výjimečně, dokonce jsem narazil na zajímavou nahrávku z přelomu 50. a 60. let v angličtině ve stylu amerického doo-wopu, až by na první poslech by člověk řekl, že jde o nějakou americkou nahrávku (vůbec nechápu, jak si ji mohl v SSSR někdo dovolit něco takového nahrát a že to prošlo). Pop music se zde začala měnit až teprve od konce 70. let a to už se dokonce začaly výjimečně objevovat i ruské cover verze převzatých západních hitů, elektronika a disco. Celkově to ale byla více méně spíše slabota. Razantně se vše změnilo až v 90. letech.

Od té doby je situace již úplně jiná a ruská populární hudba šla kvalitativně neuvěřitelně nahoru. Na americké a globální scéně jsme svědky jakéhosi útlumu, postupného vyčerpávání a rozplizlosti post-popu do hudby lounge, takže pop se stále více stává spíše hudbou balad, alternativní a relaxační. Ruská scéna dnes do značné míry kopíruje globální trendy a v tomto ohledu je rozhodně několik mílových kroků před naší tuzemskou scénou. Zároveň si ale ponechává svoje emocionální charakteristiky, které ji propůjčují silný drive. V hlavním proudu ruské scény samozřejmě nehledejme žádné afro-americké vlivy, je to hudba výrazně evropská – dokonce evropštější, než na Balkáně nebo jihozápadní Evropě. Ani folklórních nebo orientálních  vlivů tu dnes už příliš nenajdeme.

Co tedy tvoří hlavní proud současné ruské populární hudby? Tak jako na globální scéně rocková hudba ustupuje do pozadí a převažuje elektronický post-pop. Relaxační pop – tzv. lounge hudba tu sice není tak oblíbená jako je dnes v USA a potažmo na globální scéně, ale o to více je oblíbená taneční hudba. S country jsem se moc nesetkal a ani nemám tušení, jestli se vůbec hraje. Nejspíše je to podobně jako u našich slovenských bratrů – tedy že se téměř nehraje. V Rusku jsou dodnes oblíbené spíše lidovější skladby šansonového a folkového typu. Hodně oblíbený je však i hip hop – a rozhodně bych neřekl, že je tu nějakým okrajovým žánrem, spíše je součástí hlavního proudu. Ani mi nepřipadá nějak stupidní a bezduchý, jako třeba ten francouzský. Na ruské scéně mám stále co objevovat a rozhodně musím říct, že mě baví. Baví mě nejen ruská hudba, ale i samotná ruština. Nestala se pro mě sice oblíbeným jazykem, ale musím říct, že minimálně v písních určitě sympatickým.

Celkově lze říct, že prim v moderní ruské populární hudbě hraje popový a především taneční styl – tanečních skladeb tu najdeme skutečně velmi mnoho. Pro mě osobně bylo překvapivé, do jaké míry je oblíbená taneční hudba i z 80. a 90. let, tedy i ve stylu disco. Disco prostě v Rusku stále letí a to nejen na původních nahrávkách, ale i v nejrůznějších remixech, předělávkách, stejně tak jako ve zcela nových nahrávkách v disco stylu 80. a 90. let. Zapomenuté nejsou stále ani legendy ještě starších dekád z éry šlágrů, ale tady pochopitelně hlavně mezi staršími pamětníky. Zdá se, že Rusové se chtějí ve smutných dobách především bavit a nezabývat se politikou. K výraznému posunu dochází až krizovým vývojem v době pandemie covidu a války na Ukrajině, kdy ve světové populární hudbě výrazně přibylo balad, jak to vidíme nejen na globální, ale i evropské scéně. Nejinak je tomu i v Rusku, kde balady v hojné míře vystřídaly taneční a retro-diskotékové skladby, čím se ruská scéně (možná paradoxně) do značné míry sblížila s tou ukrajinskou.

Popularita domácích umělců neznamená samozřejmě, že by zahraniční hudbu tamní posluchači neposlouchali, ale zajímá je především tuzemská scéna – lze říci, že v tomto jsou docela patrioti, podobně jako Američani či Francouzi. Na své umělce jsou často pyšní tak, že v našich podmínkách je to jen málo představitelné. Rozhodně nemají žádné komplexy z toho, že by byli horší, než v USA, tak, jak to někdy vidíme u nás. Mimochodem, zajímavé také je, že v SSSR se v oblasti populáru začalo nahrávat stereo dříve, než u nás.

Bělorusko a Ukrajina

Na závěr bych chtěl ještě dodat pár postřehů z běloruské populární hudební scény. Ačkoliv název země Bělorusko v sobě zahrnuje Rusko, může to vytvářet velmi klamný dojem, že Bělorusko je jen jakési prodloužení či odnoží velkého Ruska. To je však velký omyl, nebavíme-li se snad o politice, kterou se tu určitě zabývat nehodlám. Bělorusko je kulturně zcela svébytná země a samostatný národ (i když samozřejmě díky dlouholeté společné historii tak Rusové Bělorusko ani Ukrajinu asi nevnímají. Samozřejmě, nejsem Bělorus ani Rus, takže to nemohu s jistotou tvrdit, ale soudím tak podle toho, co nám říká populární hudba, která leccos dává tušit. Je totiž úplně jiná, že ta ruská (s výjimkou tradičního folklóru), který je velmi podobný v Rusku, Bělorusku i na Ukrajině. (Ani samotný jazyk – běloruštinu, nelze zaměňovat s ruštinou a z mého subjektivního dojmu má k ruštině o něco dále, než čeština ke slovenštině. Běloruština zní jako směs ruštiny a ukrajinštiny, takže tu najdeme i vliv polštiny. Zatímco ruštině rozumím docela dobře, běloruštině už méně a ukrajinštině jen málo – asi jako většina z nás, kteří ještě pamatujeme ruštinu ze školy, kterou jsme měli povinně…).

Jaká je tedy běloruská populární hudba? Je plná vzdoru, odporu, melancholie, deprese i národních písní oslavujících národ. Asi nejzajímavější je, že tu najdeme jen malé zastoupení popu a taneční hudby (tedy pravý opak ruské pop music). Naopak největší podíl na běloruské scéně má hudba rocková (i hard rock, gotický rock, new wave, metal). Hodně je zastoupená i hudba sborová a folková, ať už jako klasická nebo moderní lidovka či hip hop. Popová hudba má často velmi melancholický ráz, mnohdy i s typickou severskou melodikou, jakou známe ze Skandinávie. Vzhledem k tomu, že nejsem fanouškem tvrdé muziky a ani folk moc neposlouchám, nemůžu říct, že by mě běloruská hudba příliš oslovovala.

Pokud jde o Ukrajinskou populární scénu, řekl bych že není příliš vyprofilovaná, naopak se zdá, jako by celkově tápala a nevěděla kudy kam. Tvrdší rockové hudby tu rozhodně nenajdeme tolik jako v Bělorusku a hip hopu je jen málo. Jinými slovy, celkově se na první pohled ukrajinská hudba jeví jako velmi nezajímavá, o ničem – někdy dokonce až zoufalá. To je ale jen povrchní pohled, ve skutečnosti zde najdeme i velmi zajímavé projekty globalizované pop, které jsou překvapivě doslova na špičkové úrovni, které přesahují i kvalitu nejlepších skladeb hitparády Billboardu. Z valné části je však jako celek ukrajinská moderní hudba jen těžko poslouchatelná a jako dobrých bych ohodnotil jen asi 1/7 všech skladeb, které jsem měl možnost si poslechnout. Někomu se to může zdát hodně, někomu málo, ale porovnám-li s jinými zeměmi, je to málo.

V čem Ukrajinci úžasně vynikají (nepočítáme-li lidovou hudbu) jsou melancholické písně plné emocí smutku. Melancholické skladby se často objevují i v Bělorusku, na Ukrajině však nejde o žádnou typicky severskou melodiku, ale skladby více nabité emocemi a někdy až tragickými pocity. Je přece jen znát, že Bělorusové jsou trochu chladnější seveřané, zatímco Ukrajinci mají hlubší a jemnější sentiment. Neumím posoudit, na kolik se na tomto sentimentu podepsala válka na Ukrajině. Faktem ale je, že podobně jako na globální, evropské scéně, v Rusku i na ukrajinské scéně po pandemii covidu a během války je tu patrný výraznější posun k baladickému charakteru populární hudby. Ten byl pro ukrajinskou scénu typický už dříve, ale později začal dosahovat až tragických rozměrů – téma války a utrpení začalo být stále více námětem písní.