Stereo revoluce

Technický vývoj v hudebním průmyslu zaznamenal několik skutečných revolucí. Od vynálezu nahrávání zvuku v roce 1877 (fonogram na válce od T. Edisona a komerčně stále více úspěšnější gramofon na placaté desky od E. Berlinera o deset let později) přišla v roce 1925 další revoluce. Tehdy se načaly používat k nahrávání elektrická zařízení, takže zvuk přestal znít plechově jako u mechanických fonografů a gramofonů. Nedlouho poté se ale začalo dokonce experimentovat i se záznamem ve stereo zvuku. Metody jak ho docílit byly různé, ale všechny velmi drahé a nákladné. Sice funkční, ale prakticky a komerčně nepoužitelné.

„Accidental stereo“ – náhodné dvojice záznamů

V letech 1929-31 došlo k nahrávkám, kdy byly stejné koncerty nahrávány současně dvěma mikrofony na dvě různé desky (např. nahrávky Goossens – Odeon). Tyto desky nebyly oficiálně označeny jako stereo – stereofonní efekt se objevil až při pozdější synchronizaci záznamů, takže to byly spíš kuriozity, ne záměrně technicky nahrané stereo. Ale skutečně, technici jen tak mimochodem, aniž by si toho byli vědomi, skutečně pořídilo stereo nahrávku. I když to nebyl záměr tehdejších techniků, výsledek je skutečný stereo záznam, byť „náhodný“ a dodatečně „rekonstruovaný“.

V březnu 1932 bylo ve Filadelfské hudební akademii pořízeno několik stereofonních zkušebních nahrávek od Bell Laboratories, které používaly dva mikrofony připojené ke dvěma hrotům, jež vyřezávaly dvě oddělené drážky na stejném voskovém disku. Nahrávky byly pořízeny se Stokowskim a Filadelfským orchestrem na Filadelfské hudební akademii 12. března 1932. První nahrávka ze Skrjabinovy Poème du feu op. 60 je nejstarší dochovanou stereo nahrávkou.

Toto je první stereofonní nahrávka s jednou drážkou, pořízená v Bell’s Telephone Laboratories v New Yorku 1. června 1934. AC Keller a IS Rafuse již vymysleli způsob, jak oddělit vysoké a nízké frekvence a zaznamenat je na paralelních stopách na stejné desce. Později našli způsob, jak zaznamenat dvě kompletní zvukové stopy a reprodukovat obě stopy současně pomocí jediného snímače. Z toho vzešla dvě širokopásmová pásma z levého a pravého mikrofonu ve stejné drážce. V této nahrávce uslyšíte zaměstnance Bell Lab Teda R. D. Collinse, Harleyho A. Henninga a vynálezce Arthura C. Kellera. Stereofonní techniku ​​si Keller a Rafuse patentovali v roce 1938.

V roce 1934 nahrával Alan Blumlein ve studiích Abbey Road první stereo stopy na gramodesku a vyvinul tak kompletní stereo koncept a technologii, kterou používáme i o 80 let později. Toto jsou první kompletní a nepřerušované nahrávky, které nám umožňují slyšet vynález sterea, jak ho známe.

Po druhé světové válce došlo k další revoluci. Začalo se nahrávat na magnetofonové pásy, tedy ne už rytím drážek do matric. A nejen to. Od roku 1940 se začaly lisovat první vinylové singly a od roku 1948 i LP desky, takže kvalita byla najednou úplně jinde.

Nejstarší komerčně prodávané stereo nahrávky pořídil zvukový inženýr a vynálezce Emory Cook (1913–2002) a vydal je v roce 1950 u své vlastní nahrávací společnosti. Protože jeho technika nahrávání zahrnovala dvě oddělené nahrávky na stejné straně desky, musel také uvést na trh „binaurální fonografický adaptér“ jako snímací kazetu. Pokud jde ale o „bezadaptérové“ stereo nahrávky, první komerčně dostupné se objevily už v roce 1952, ale byla to až do roku spíše naprostá vzácnost. Byly velmi drahé (stejně jako stereo přehrávače) a vyhrazené pouze pro fajnšmekry. Drtivá většina umělců stále nahrávala mono a pokud jejich nahrávky vycházely výjimečně později i stereo, šlo stále o horkou novinku a v drtivé většině případů navíc stejně jen o dodatečně remasterované mono nahrávky tak, aby zněly jako stereo.

Ke skutečné revoluci došlo až teprve v letech 1958-59, kdy se stereo stalo novým standardem. Tedy samozřejmě pokud mluvíme o USA či Německu, které byly technicky pokročilejší, než zbytek světa. U nás se stalo stereo standardem až v roce 1967 – tedy relativně pozdě. I u nás ale vznikaly první stereo nahrávky už v 50. letech, ve velké většině případů se to ale netýkalo populární hudby a nahrávek určených pro domácí trh. Také ve Velké Británii byla první alba Beatles ještě standardně nahrána mono, což znamenalo poměrně velké zpoždění (první stereo album jim vyšlo až v roce 1965, tedy pět let poté co už byly standardem v USA a Německu).

Vícekanálový zvuk rozšiřuje stereo efekt

K prvnímu dobře zdokumentovanému použití prostorového efektu zvuku došlo v roce 1940 pro animovaný film Fantasia studia Disney. Jeho vícekanálová zvuková aplikace se nazývala Fantasound a zahrnovala tři zvukové kanály a reproduktory. Zvuk byl rozptýlen po celém kině, zpočátku technikem s použitím asi 54 reproduktorů. Prostorového zvuku bylo dosaženo pomocí součtu a rozdílu fáze zvuku. Ačkoli se s vícekanálovým zvukem experimentovalo jak pro audio, tak i ve filmech přinejmenším od 30. let 20. století, až v roce 1969 byly technologie a audio průmysl připraveny k jeho komercializaci. Na setkání Audio Engineering Society v roce 1969 společnost Vanguard Records předvedla čtyřkanálový zvuk na čtyřkanálovém magnetofonu. První domácí kvadrofonní nahrávky na otevřeném kotoučovém pásku byly vydány v roce 1970.

Přechod z analogu na digitální nahrávání

Další revoluce přišla až s digitálním nahráváním se kterým se začalo experimentovat od konce 60. let a asi o deset let později se podařilo vyrobit první CD, která se přišla na trh v roce 1982. Dnes v době internetu už sice příliš neplní svojí funkci a někteří umělci je už ani nevydávají, ale pokud někdo chce mít fyzický nosič, je CD nebo vinyl dosud alternativou. Internet způsobil zatím poslední revoluci. Uvidíme, zda bude ještě nějaká další, ale tu si moc neumím představit. Ledaže to bude nějaká telepatická virtuální hudební knihovna nezávislá na internetu.