Umění a byznys…

To je showbyznys

O co jde v zábavné hudbě, o kvalitu, schopnost zaujmout nebo o to prodat co nejvíce desek? Jak to jde dohromady a jak se to navzájem vylučuje? A kam kráčí dnešní česká pop music? Ne, nechci soudit, jestli se vývoj ubírá dobrým nebo špatným směrem. To nejde. Hudba je prostě jen obrazem doby a nás samých. Ať každý poslouchá, co chce a co se mu líbí. A o to přece jde. Neberme příliš vážně ankety popularity ani ceny kritiků. Ani jedno, ani druhé nemusí vypovídat o skutečné popularitě, ani o skutečné kvalitě. Nejen hudba, ale celá kultura jsme my sami. Je to způsob jakým žijeme. My tvoříme dobu a její dějiny. Ne naopak. Není to něco, co nám někdo servíruje ze shora jako hotové a my jsme buď obdarovaní nebo oběti doby.

V každé době byli kvalitní umělci i neumětelové. Nejen dnes, ale už před oněmi 150 lety – bez ohledu na dobu a zemi. Zábavná hudba je především hudba, která by měla pobavit. Nikoli nutně povznášet, ale opravdu jen pobavit. Populární se jí říká proto, že jde hudbu, která nenáročná, zábavná, zaměřená na co nejširší publikum. Právě proto se z ní stává hudba populární. Náročnost publika a rovnováha mezi uměleckými kvalitami a komerční úspěšností je věc jiná. A v populární hudbě ne vždy podstatná. Do jaké míry se jako umělci chcete přizpůsobovat tomu, co od vás chtějí posluchači slyšet, co chce vaše hudební společnost a do jaké míry vás to nezajímá a chcete hlavně vyjadřovat upřímně sami sebe – to je vaše věc.

Umění v showbyznysu bylo vždy otázkou, možná i spornější, než v jiných oborech umělecké tvorby. Navíc jsou tu dvě roviny – nejde jen o umění tvorby, kde je to opravdu sporné, ale právě i o umění pobavit a zaujmout. A to je také umění, zvláště, když se to daří velmi dlouho. Tady mohou kritici skřípat zuby, nechápavě vrtět hlavou, plivou na všechny strany, ale to je asi vše. Kritika tento druh umění neposuzuje a i zábavnou hudbu vnímá z hlediska uměleckých kvalit podobným způsobem, jako hudbu vážnou – což je samozřejmě nesmysl. Především tzv. střední proud se obecně mezi některými českými kritiky považoval spíše za odpad nehodný „intelektuálů“ – zvláště ten z období „normalizace“ či naopak z poslední doby.

Na druhou stranu si myslím, že tato intelektuální přezíravost a namyšlenost promíchaná s nesnášenlivostí a závistivostí je tak trochu naší domácí specialitou a ve většině jiných zemí tyto věci vůbec neřeší. Každý prostě poslouchá to, co se mu líbí a neodsuzuje ty, kterým se líbí něco jiného. Když si mi něco nelíbí, tak to neposlouchám a neřeším ani to, že ten, kdo se mi nelíbí má velký úspěch… Nemám potřebu mu házet klacky pod nohy a přesvědčovat druhé, jací jsou hlupáci, že to poslouchají. Nakonec, analyzovat se dá ledacos a hudba je především emocionální a pocitová záležitost, což je většinou její hlavní poslání a tak také působí na každého jinak.

Odborník sice pozná leckteré technické nedostatky, ale kolik už bylo takových profíků, kteří začínajícímu umělci nedávali naději a pak se ukázalo jak velký má úspěch (i když úspěch samotný nemá přímou souvislost s kvalitou). A naopak, kolikrát se odborníci domnívali, že to bude úspěšný umělec, protože je podle nich kvalitní a nakonec se u publika nedostavila žádná nebo jen vlažná odezva… Tím nejdůležitějším je úspěch u publika a počet prodaných desek, ne uznání a ceny od (často rádoby) intelektuálů a akademiků, kteří dělají, jak tomu rozumí nejlépe a český národ považují za stádo telat, zatímco oni jsou světlou výjimkou.

Ale samozřejmě nemůžeme všechny házet do jednoho pytle a říct, že odborná kritika je špatná a ceny od kritiků jsou zbytečné. Každopádně kvalitu uměleckého díla nemůžeme nijak změřit ani zvážit, nemůžeme ji nikomu dokázat a každý na ní může mít jiný názor. Příznivá odborná kritika jistě potěší, jejich uznání i ceny taky, ale úspěch u publika a počet prodaných desek to většinou nijak radikálně nezvýší… Ale to jsme zase u té rovnováhy mezi kvalitou a komercí. Podle mého názoru, pokud se vysoká kvalita a komerční úspěch v populární hudbě potkají, ale to spíše vzácná výjimka. Pak by to totiž ukazovalo na vysokou kulturní vyspělost národa. Národ ale netvoří jen kulturně vyspělí posluchači, intelektuálové a suchaři, ale i obyčejní lidé a nenároční posluchači, kteří se prostě chtějí jen bavit, bez ohledu na to, jak je hudba umělecky kvalitní a pokud je pobaví, nevadí jim třeba ani obyčejná odrhovačka. Tedy podobně, jako když si někdo doma pověsí kýčovitý obraz, který ale potěší jeho duši. Co na tom, že není kritiky hodnocen jako hodnotné dílo? Komerční úspěch je závislý na tom, jak se dotyčnému interpretovi podaří zaujmout co největší podíl populace, zaujmout a přitáhnout co nejvíce lidí. Zároveň ale asi většina interpretů chce dělat to, co sama cítí jako dobré a asi je nelze podezírat z vypočítavosti, i když by se našlo i dost takových, kteří se opravdu podbízí s cílem vydělat co nejvíc.

Někdo řekl, že v zábavném umění jde hlavně o show, která musí člověka bavit. To je výstižné. A je jednou jakou. Buď zaujme, nebo nechá chladným. Jednoduše řečeno, když někdo umí dělat show, má to, čemu se říká image a charisma, může být úspěšnější než ten kdo sice umí, ale nikoho nedokáže oslovit silou svoji osobnosti, svým osobitým, nezaměnitelným a nenapodobitelným stylem, uměním, díky kterému se stává nenahraditelným, někdy absolutně bezkonkurenčně. Je výjimečnou osobností, ať už pozitivně nebo negativně, neboť nejhorší je showman, který není „ryba ani rak“. Takový sice není terčem kritiky recenzentů, ale nezajímá příliš ani posluchače. Nikdo o něm nemluví, nikdo ho neopěvuje ani nekritizuje, nikdo ho nezbožňuje ani nenávidí, zkrátka nikoho příliš nezajímá, i když může kvalita jeho díla přesahovat jeho popularitu.

Můžeme říct, že nejdůležitější věci, které vedou k úspěchu (pokud nemluvíme o osudu či předurčenosti) je umět samozřejmě zpívat (čím lépe, tím lépe), chtít na sobě pracovat, být „osobnost“ (tj. mít svůj styl, image, ctižádost a především charisma), mít výborný management a kvalitní autorské zázemí, dobré producenty, autory, silnou nahrávací společnost…. Jedině z toho všeho dohromady a najednou v plné míře se může zrodit „superstar“, což je vlastně už malý zázrak. Dnešní mladé hvězdy často hned po prvním neúspěchu odpadají a už je to přestává bavit, jakmile zjišťují, že ani sláva není úplně zadarmo. A o schopnosti vycházet s fanoušky i závistivci, o schopnosti dělat kompromisy a proplouvat kalnými vodami tvrdého showbyznysu ani nemluvě…

Vlastně ani není příliš překvapivé, že mnoho slavných sláva zmůže, takže se stávají drogově či alkoholově závislými, jak to vidíme na třeba na příkladu Johna Lennona, Elvise Presleyho či Freddie Mercuryho. Ne každý má na showbyznys povahu. Když umělce zavalí davy fanoušků a novinářů, které ho neustále pronásledují, nutně to změní jeho osobnost a je to silný nápor na psychiku…

Zábavné umění je pestrou směsicí kvality i braku, kterou od sebe nelze jednoduše oddělit jako zrno od plev, roztřídit a analyzovat, protože v umění neplatí logika, ale je spíše věcí vnímání citu, intuice a cestou srdce… Zatímco výkon sportovce je daný jeho silou a obratností, umělec promlouvá k nehmotné a nehmatatelné duši člověka a na něm je, jak se dokáže vcítit do nálady posluchače a diváka, jak dokáže vyjádřit jeho pocity, jak se dokáže trefit do vkusu lidí a kolik z nich dokáže svým uměním oslovit bez ohledu na uznání citově odtažitějších intelektuálů a akademiků.

V zábavné hudbě neexistuje ideální volba, neboť vkus je určován mentalitou národa, resp. vším co patří k jeho charakteristickému vnímání a cítění. Ať už je pro někoho tvorba brak a vypočítavost nebo spíše umění a nakolik se interpretovi podařilo dostát této rovnováhy, je otázkou, ovšem nedůležitou a nepodstatnou a každý na ní může mít jiný názor. V populární hudbě jde spíše o něco jiného. A tím je úspěch u posluchačů a jejich věrnost k někomu, na koho nelze zapomenout a jehož umění přetrvává – oblíbený je stále, i když dříve si na takovém umělci kritikové třeba mohli vylámat zuby.

Ostatně nemusíme se bavit jen o populární hudbě, může se podívat na hudbu vážnou či jiné druhy umění. Kolik umělců, kteří jsou dnes nedotknutelní se za svého života velkého uznání nedočkalo, setkalo se často s chladným přijetím publika a bylo pod palbou kritiky? A kolik z nich našlo uznání až v jiných zemích? Třeba takový Hector Berlioz – jeden z nejslavnějších francouzských skladatelů. Ve vlastní zemi absolutně nepochopen a kritizován, ale v Rusku či Německu obrovská celebrita… Dnes patří do zlaté pokladnice světové klasické hudby. A mnozí další, jejichž umění dnes oceňujeme jako naprosto výjimečné, byli ve své době pod palbou odborné kritiky nebo se setkávali s vlažnou odezvou publika… Dokonce i Mozart musel bojovat o své živobytí se střídavými úspěchy a ačkoli by někde již za svého života obrovská celebrita, jinde a jindy příliš nezaujal.

Kvalita a schopnost zaujmout a oslovit jsou dvě různé věci. Nikdy totiž nevíme, jak kvalitní je publikum, ani jak kvalitní jsou kritici. Je to zkrátka hodně o šťastné shodě okolností a o mimořádně dobré konstalaci hvězd. Být dobrý, ale jste i ve správnou dobu na správném místě, mezi správnými lidmi…

Pokud jde o hodnocení hudby, vzhledem k tomu, že nejde o sportovní výkony, je vždy hodně subjektivní. Je to jako s výtvarným uměním – líbí se vám nějaký obraz, těší vás pohled na něj? Pak je to asi podstatné a ostatní není třeba příliš řešit. Ani se nechat ovlivnit tím, pokud 100 dalších lidí bude mít jiný názor. Možná to znamená jen to, že ono konkrétní dílo bylo vytvořeno právě proto, aby potěšilo vás a jiným lidem není určeno, takže mu ani nemohou rozumět. K čemu vám bude obraz vysoké umělecké hodnoty, pokud vaše oko nijak nepotěší? Snad jen pokud byste ho měli za účelem byznysu. Je tedy třeba mít na paměti, že nejen ankety popularity, ale i hodnocení akademiků, mají omezenou vypovídající hodnotu – tedy že hudba, více než sport, je hlavně zábava a sdílení pocitů, nálad a emocí. Ostatně asi jako tak trochu každé umění. Kritik může hudební album, sochu či obraz vychválit do nebes nebo naopak sepsout a vysvětlit, proč je dobré či špatné, ale ve výsledku je to jedno, protože buď se zkrátka líbí nebo ne.

Hodnocení je tedy částečně odpovídající i momentální náladě – když máme na nějakou hudbu chuť, hodnotíme jí podvědomě obvykle lépe, než když tu stejnou hudbu nemáme náladu poslouchat. Člověk zkrátka musí být jaksi energeticky naladěn na poslech nějaké hudby a být s ní takříkajíc vibračně v souladu… Někdy se člověk naladí hned, někdy to trvá déle, jindy je to nemožné a stále přemýšlíme, co tím chtěl umělec říci. Běžně se může stát, že máme chuť poslouchat spíše hudbu nižší umělecké kvality, než tu, kterou kriticky sami hodnotíme lépe právě proto, že zrovna odpovídá našim pocitům. Oblíbenému umělci také často leccos odpustíme, zatímco jindy jsme nekompromisní. Při hodnocení bychom se také měli oprostit od srovnávání – protože ale nejde o sportovní výkony, ale různé žánry (a ještě mnohdy prolínající se) není to dost dobře možné.

Mezi nejčastější chyby, které můžeme dělat je, když nehodnotíme hudbu podle žánrů, ale různé žánry srovnáváme. Pokud např. máme country raději, než soul, máme tendenci lépe hodnotit country album, i když bude horší, než to soulové. Asi nejlépe tak mohou zhodnotit jednotlivá alba fanoušci konkrétní hudby – např. fanoušci současné country by měli hodnotit jen alba country zpěváků, protože jim nejlépe rozumí. A stejně tak fanoušci dechovky, metalu apod. Když tedy nějaký hudební kritik a publicista, jehož specializací je underground hodnotí dechovku, bude asi nejspíše hodně mimo, a naopak. Pokud tedy sleduji práce hudebních kritiků, vždy mě zajímá nejdříve jejich osobní vztah k dané hudbě, kterou hodnotí a podle toho mu přikládám váhu. Každý máme nějaké preference, i když se snažíme být maximálně objektivní. Oprostit se však musíme nejen od žánrů, ale také hodnotit hudbu prismatem doby, ve které vznikla – nikoliv ze současného pohledu. Ovšem i oprostit se od toho je těžké.