Vývoj žánrů

Standardní pop

největší popularita: 20.-40. léta, tendence: znovu vzrůstající

Jako standardy či standardní pop se označuje historický žánr populární hudby, ve kterém se populární hudba v podstatě zrodila. Jak se říká, na počátku všeho bylo v Americe druhé poloviny 19. století afroamerické blues, které položilo základy jazzu, podobně jako rytmické ragtime. A samozřejmě také tradiční, lidová hudba, folk a bluegrass. V Evropě zase opereta (později schlager), taneční hudba (zejména valčík), dechovka, kuplety a písně jako předchůdci muzikálů a dalších pozdějších žánrů. Z tohoto mixu vznikla standardní pop a pozdější samostatné žánry.

První nahrávky oficiálně uznávané jako „jassové“ či později „jazzové“ objevily se ještě před koncem první světové války a nový styl si rychle v Americe získal velkou popularitu. A protože už nešlo jen o smutné, utahané blues – charakteristický zpěv afroameričanů, ale i o moderní taneční hudbu bělochů, vzniklo na jeho základě i mnoho nových tanečních stylů. Jazz se stal prvním velkolepým propojením hudby bělochů a černochů a symbolem nové doby, svobody a nezávislosti. Postupně se jednoduché, takřka komorní jazzové soubory rozšiřovaly, až vznikly velké orchestry (big bandy), jejichž zvuk dal vzniknou novému volně navazujícímu žánru, kterému se začalo říkat houpání (swing). Jak jazz, tak swing samozřejmě dorazily k nám se zpožděním, tak jako do celého zbytku světa. Mimo anglosaskou scénu bylo globálně stále nejoblíbenějším žánrem ani ne tak jazz a swing, jako spíše latinskoamerické tango. Zlatou éru standardů zakončil během druhé světové války velmi rytmický swingový taneční styl boogie-woogie, který už předznamenal budoucí rock and roll. Ostatně ten se zrodil právě na základech rytmického swingu – boogie, rytmického blues – rhythm and blues či rytmického hillbilly – rockabilly. Tehdy se tak objevilo další velkolepé spojení černošské a bělošské hudby, které dalo vzniknout rock and rollu – tak se zrodila moderní hudba.

Standardy se však hrají dodnes a existuje mnoho orchestrů a kapel, které historickou populární hudbu imitují nebo se jí alespoň do velké míry inspirují. Standardní jazzová hudba se však ani nepřestala vyvíjet. Jazz ze od 50. let začal rozvíjet do mnoha nových forem a žánrů, které sice směřovaly už mimo hlavní proud populární hudby, ale nikdy nezanikl. Hudba tato je stále poměrně oblíbená, zejména mezi intelektuály a svobodomyslnými lidmi. Jazz je vnímám už od svých počátků jako hudba nespoutaná a i dnes jako velmi nekonvenční. Zatímco klasický jazz zní libozvučně, moderní je někdy až tak nekonvenční, že na sebe bere bizarní formy, takže pro mnohé posluchače může být velmi náročný na poslech. Stranou nezůstává ani elektronická hudba, která se standardy nechává občas inspirovat.

Pop rock

největší popularita pop rocku: 60.-90. léta, tendence: ustupující 

Pop, tvoří s rockem spojité nádoby a býval jakýmsi středním proudem. Tedy u nás nejpozději od konce 60. let, kdy odezněla popularita písniček divadel malých forem. Do té doby se popu a rocku u nás říkalo taneční hudba. Když se začalo říkat pop, znamenal prakticky vše, co nebylo přímo rock, taneční hudba ani jiný méně významný žánr – tedy u nás jakýsi střední proud. Pod kategorii pop se myslelo v každé době vždy něco malinko jiného, ale v zásadě si myslím, že takto to platí dodnes. Puristé a profesionálové samozřejmě řeknou, že něco jiného je pop, něco jiného je pop music a ještě něco jiného populární hudba – a je to samozřejmě také pravda. Jsou to jen naše termíny a škatulky. Dnes je jich tolik a škatulkování je tak složité (a často i nemožné), že je možná lépe se tím dopodrobna raději nezabývat. Zejména současná americká populární hudba je až posedlá mícháním nejrůznějších žánrů a stylů, neustálým experimentováním, takže je někdy nemožné mnohá umělecká díla zaškatulkovat – buď jsou řazena hned do několika škatulek najednou nebo jsou označena jako alternativní, tedy nezařaditelná. (To u nás v Evropě moc neznáme – zdejší populární hudba byla vždy mnohem jednodušší, přímočařejší, ale často i lidovější).

Globálně je popový žánr od konce první dekády našeho století nahrazován tím, čemu se někdy říká post-pop. Tendenci uvádím jako ustupující, ovšem mám tím na mysli hlavně tradiční, tedy akustický pop rock, nikoliv post-pop a elektroniku. Tady se již samotný zpěv už často ani nehodnotí, protože současná post-pop je založena méně na vyjádření duševního prožitku a pěvecké techniky, zato o to více komplexně, jako soubor a mixáž různých audio a video efektů, které jsou sice duševně či duchovně nicneříkající, ale technicky mohou být velmi propracované a efektní. Lze říci, že současná americká (potažmo globální) hudba je stále více povrchní, učesaná a jednotvárná, ale zato komplikovanější a výrazově efektnější. Dá se dobře a snadno poslouchat, ale osobnost umělce se ztrácí někde na pozadí. Post-pop má tendenci z velké části směřovat k hudbě relaxační, ať už ve stylu house, country nebo balad. Charakteristické pro post-pop je také velmi časté používání vícehlasů a sborového zpěvu na pozadí písní, střídání různých hlasů a jejich kombinace.

Český pop rock je oproti tomu mnohem jednodušší, nekomplikovaný a stále poměrně hodně osobitý a tak i dnes poměrně často používá tradiční, akustické hudební nástroje. V posledních 15-20 letech ho nahradil spíše rock, případě folk a hip hop a čistý pop jako žánr se stal spíše okrajovým žánrem. Vše zejména v podání mužů – zpěváků a pánských kapel. Zpěvaček a ženských skupin je na předních místech obliby stále poměrně málo a ještě méně v popu. Post-pop sice už ovlivňuje globální pop, nicméně k nám dosud příliš nepronikl.

Rock

největší popularita: 60.-90. léta, tendence: ustupující

Další samostatnou kapitolu tvoří rocková hudba. V 50. letech se zrodila z rock and rollu a částečně i z dnes už prakticky zapomenutého, ale nesmírně populárního žánru doo-wopu, které vzešel z rhythm and blues. V 60. letech zcela plynule přešla do twistu a pak už se rozprostřela do různých moderních raných a svěžích stylů jako byl surf rock, glam rock apod. Rocková hudba, pokud nebyla příliš tvrdá a hrubá, se již od svých počátků často křížila s popovou hudbou, takže se jí obecně říkalo pop rock. Vedle soulové a taneční hudby tvořila páteř populární hudby. U nás se jí často říkávalo „big beat“. Rock byl od počátků součástí širšího popu, u nás součástí středního proudu. Z něj se vyděloval někdy až tehdy, kdy nabyl tvrdších, hrubějších a drsnějších podob. Zatímco až do 60. let se o rocku často ještě mluvilo jako o rock and rollu, od této doby se začal užívat zjednodušený název „rock“ a s vývojem dalších, tvrdších rockových stylů se rock and roll přesunul do kategorie subžánrů – stylů. Začalo se mluvit také o soft rocku, punku, alternativním rocku či metalu, přičemž toto členění přijala globální scéna spíše od Britů, než Američanů. Velká Británie byla zkrátka pro rockové muzikanty zemí zaslíbenou, zatímco USA ovládal spíše černošský soul. Rock byl od svých počátků doménou především bělochů, nicméně v menší míře se jím nechali zpočátku v dobách rock and rollu unést i někteří černí zpěváci.

Rocková hudba byla populární až do poloviny prvního desetiletí 21. století a od té doby je globálně na ústupu, protože nedokázala konkurovat nově vznikajícímu elektronickému post-popu, který nahradil pop rock. To se až tak úplně netýká menšinových rockových žánrů, ani rockových legend, povětšinou v důchodu. Jiná situace je však u nás, kde je naopak rock stále hlavním žánrem a je dodnes velmi oblíbený. Na naší hudební scéně působí hned celá řada rockových a pop rockových kapel a zpěváků, tradičně samozřejmě v drtivé většině mužů, stejně jako v případě hip hopu.

Jinými slovy a s trochou nadsázky rebelové byli vždy především muži, takže každý tvrdý chlap je povětšinou rocker a každý frustrovaný chlap je zase rapper. (Asi není náhodou, že také Český rozhlas sport hraje v drtivé většině případu právě rockovou hudbu. Předpokládá, že fanoušci sportu jsou nejčastěji muži a lidé s bojovou, soutěživou povahou, kteří mají nejraději rockovou hudbu. Bohužel, ne vždy to platí – jeden můj známý miluje sport a toto rádio často poslouchá, nicméně ho štve, jakou hudbu hraje, že prý se to nedá poslouchat. Výjimky tedy asi potvrzují pravidlo – i když si nenechá ujít žádný zápas a je velmi soutěživý, nejraději má lidovou hudbu, zatímco rock přímo nesnáší… Já jsem zase velmi nesportovní typ a sport mě nezajímá, nicméně když mám tu správnou náladu, jsem schopen poslouchat i rock, nakolik jsem se naučil poslouchat velkou většinu všech žánrů).

Soul

největší popularita: 60. léta, tendence: stagnující

Pokud jde o vývoj soulové hudby, její kořeny najdeme v jazzu a blues a na tuto starou hudbu od konce 50. let plynule navazuje jako soul a rhythm and blues (i když výstižnější by bylo možná říkat rhythm and soul). Soul je typický černošský, afroamerický styl a je jednou z hlavní složek americké a částečně i britské populární hudby. Soulový způsob zpěvu je právě to, čím se už na první poslech zásadně liší americká a kontinentální evropská populární hudba. Ostatně v USA se velmi často setkáme s mnoha bělochy, kteří afroamerický způsob zpěvu dodnes velmi často přejímají – mají ho zkrátka v krvi. V mnoha případech tak na první poslech s dobrou mírou pravděpodobnosti poznáme amerického a evropského umělce. Američtí bílí zpěváci dokonce černošský styl zpěvu tak často napodobují, že proto vzniklo zvláštní označení – tzv. modrooký soul.

V 60. letech byl soul ještě velmi drsný, naturalistický, expresivní a syrový. A to i v v případě, že byl rytmický (rhythm and blues). V 70. letech začalo vznikat více balad a později se smísil s nově rodící se disco hudbou. V 80. letech se soulová hudba hodně uklidnila. V té době vzniklo spoustu romantických balad. Koncem 80. let ale romantické nálady poněkud ustoupily, objevilo se techno a hip hop. To dalo soulové hudbě, které se začalo říkat „moderní“ rhythm and blues, zcela nový směr. Najednou vznikla jasná hranice mezi tradičním r’n’b a moderním.

Moderní styl si získal obrovskou popularitu tak, že 90. léta byla plná pop soulových balad spojených s rytmem a později okořeněném rapováním, které se po roce 2000 objevovalo stále častěji. Tento rapovaný soulový rytmus byl nesmírně populární až do poloviny desátých let v tomto století. Není to tak dlouho, co se dal na poměrně rychlý ústup, velmi se zklidnil a téměř zmizelo rapování. Výběry největších „black hits“ prakticky přestaly vycházet. Nový soulový styl je velmi minimalistickým, i když někdy také expresivní a především baladický. Tento tzv. neosoul začínal přitom dříve jako okrajový žánr vedle rhythm and blues.

Folk & Country

největší popularita: 60.-80. léta, tendence: stagnující

Americké country se kromě USA ve světě nikde moc nehraje – jde o specifický bělošský americký styl venkovského obyvatelstva ve středním věku. V různých zemích má country hudba různou podobu, pokud se hraje, mnohdy má spíše blíže k folku nebo šlágrové a westernové hudbě (zejména v Německu – zdejší country nemá tak lidovou podobu jako české a je stylizované spíše do stylu schlager). V Evropě lze velmi zjednodušeně říci, že nejpopulárnější je na severu a čím dále na jih, tím méně je populární. U nás má specifickou českou, lidovější podobu vycházející spíše z tradice masové obliby trampských písní ve 20. letech, folku, bluegrassu a středního proudu, naopak na Slovensku, stejně jako v mnoha dalších zemích se hraje velmi málo. Možná je to proto, že country styl a folk je bližší intelektuálnější mentalitě, než lidem, u kterých hraje prim emotivnější vidění světa a kteří mají výraznější temperament.

Ve své prehistorii, od začátku 20. století a prvních nahrávek, až do roku 1957, se americká country music postupně začalo nazývat jako hillbilly a byla charakteristická svými velmi natahovanými vokály a někdy i jódlováním. V roce 1958 country producenti v Nashvillu vymyslili modernější, tzv. nashvillský styl, bez natahování vokálů a jódlování, který byl nesmírně populární a udržel se až do roku 1993. To je ono klasické, staré dobré country, na které si mnozí z nás ještě dobře pamatují.

Když v roce 1993 producenti opět přemýšleli jak oživit upadající zájem o country, aby ho znovu vrátili do všeobecných hitparád, vymyslili nový styl. Upustili od tradiční lidovosti a inspirovali se rockovou hudbou. Od té doby zní moderní country často spíše jako jakýsi bouřlivý, namachrovaný, ale změkčilý, umírněnější rock obohacený o housle. Nový styl je poměrně oblíbený a pomohl udržet country v hitparádách, i když fanoušky tradičního country často asi odradil. Tradiční lidové country tak prakticky zmizelo, viditelně zhrublo (nejen po hudební, ale i po stránce textů tím že se nebojí ani hrubých slov a vulgarismů) a stalo se jakýmsi uvolněným namachrovaným rockem, ve kterém se často tzv. tlačí na pilu (čili přesný opak tradičního country).

Poněkud jinou kategorii tvoří žánry jako modrá tráva (bluegrass) a folk, obvykle jsou ale řazeny spolu do škatulky country. Na bluegrassu, tradiční, lidové hudbě amerických horalů se asi moc měnit nedá, rozmanitější vývoj vidíme ale u folku. Ten se však dělí na tradiční a etnický folklór, novější lidovou hudbu a moderní, která se často překrývá s alternativní (nebo na anglosaské scéně) popovou hudbou. Moderní folk je od 60. let v anglosaských zemích vysoce ceněným žánrem a tak asi nepřekvapí, že také interpreti kteří jsou současně i autory svých písní zde byli od této doby akademiky a hudebními kritiky ceněni více, než „obyčejní“ zpěváci, kteří jen interpretovali skladby profesionálních skladatelů a textařů. Dnes, s masivním nástupem post-popu a streamovacích platforem, je důraz na autorství opět na ústupu a naopak, autoři skladeb nejsou často vůbec uváděni a někdy není ani snadné je vůbec dohledat.

Není ale folk jako folk, proto se používají označení jako tradiční, ethno, world music, lidový, folklórní… Někteří folkoví písničkáři se nechávají inspirovat šansonovým stylem, jiní hudbou středověku, keltskou hudbou, poetickou lyrikou, romantismem, country, popem, rockem, jazzem… Moderní country se u nás začala rozvíjet až od konce 60. let. Dnes zájem o něj u nás už dlouho opadá a rozvíjí se spíše moderní pop, rock či alternativní folk.

Taneční hudba

největší popularita: 70.-90. léta, tendence: ustupující

Zajímavý vývoj jsme viděli v taneční hudbě – do 60. let se takto nazývala jakákoliv populární hudba, ať už se na dí dalo tančit nebo ne. Ostatně tančit se dalo jen na rock and roll a twist nebo na starší přechodový styl mezi swingem a rockem boogie-woogie, jazzové tance, ragtime… Klasické standardy, lidové či historické tance nepočítaje. Doba mezi twistem a vlnou disco pak byla už tak trochu prázdným místem. Moderní taneční zábavy ve kterých každý mohl tančit sám nebo aniž by se dotýkal partnera sice už existovaly, ale žádný aktuální taneční styl. Tančilo se tedy na každou soulovou a popovou skladbu, která měla alespoň nějaký výraznější rytmus. Tedy i na skladby, které bychom dnes rozhodně jako taneční nenazvali.

Tento pravěk taneční hudby skončil až s příchodem vlny disco začátkem 70. let, ale i potom pár let trvalo, než se nový rytmus prosadil a dorazil i k nám. Disco bylo v této době ještě značně ovlivněno soulem. V 80. letech už bylo často bez soulu, ale již spojené s novým, modernějším a rychlejším tanečním stylem EBM (elektronickou tělesnou hudbou) či hiEnergy music. To byl jakýsi předstupeň v době, kdy se koncem 80. let přišlo úderné, syrové techno a dance-floor. Ten kolem roku 1993 zcela nahradil disco a EBM. V 80. a 90. let totiž přišli evropští producenti (většinou z Německa) s mega úspěšným nápadem spojení taneční hudby s rytmem šlágrů. Zrodil se tak styl dnes zvaný eurodisco, disco fox a eurodance, který se narozdíl od anglosaské disco a techno produkce vyznačovaly velmi výraznou melodikou, vokály a silnými refrény (Boney M, Modern Talking, E-rotic, Squeezer, La Bouche, Mr. President, DJ Bobo, Bad Boys Blue, Arabesque, Blue System, C.C.Catch, Systems In Blue, Fancy a mnozí další). Pamětníci si jistě vzpomínají na tuto zlatou éru discotékových šlágrů, která doslova hýbala celou Evropu a způsobilo taneční horečku.

A jaká je současnost? Když se dnes mluví o taneční hudbě, je tím opět myšlena jakákoliv rytmická elektronická hudba, i když se na ní zrovna nedá tancovat – často bez vokálního doprovodu a zahrnuje nejen pomalejší rytmus (house), ale i velmi rychlý (trance). Tato hudba se začala před lety vyčleňovat z hlavního proudu pop music, do kterého bylo integrované kdysi disco a eurodance. Taneční hudbu dnes obvykle najdeme v žánru hudby elektronické, kam se přesunula.

V každé zemi má taneční hudba trochu jiný význam, mezi českými umělci není příliš oblíbená (na rozdíl od rocku, rapu či folku) a největší obliby dosáhla začátkem století. Naopak v Rusku tvoří do značné míry hlavní proud populární hudby a to včetně disco. Stejně tak v Polsku (disco polo) či Německu, kde se kombinuje ze šlágrovou hudbou (discofox). Pokud jde o klasické disco jaké známe z 80. let, ani dnes tato hudba úplně nevymřela a existují stále umělci, kteří se ji na globální scéně věnují. V kategoriích elektronické hudby se mu někdy říká „nuDisco“ – podobně jako „nuJazz“.

Hip hop

největší popularita: 90. léta, tendence: stagnující (u nás rostoucí, globálně ustupující)

Tento žánr tvoří tak trochu zvláštní šuplíček, protože nejde ani tak o žánr, jako o způsob přednesu, kterým není zpěv, ale mluvení do rytmu – ostatně proto se mu často říká „rap“. Slovo to znamená v neformální angličtině něco jako mluvit, recitovat. Tento styl vychází z tradičního afroamerického blues a někteří se domnívají, že rapování se používalo už v době počátků nahrávací techniky nebo i dříve. Žádné takové nahrávky však neexistují nebo se o nich neví. Pokud tomu tak skutečně bylo, je možné, že už tehdy byl tento styl pokládaný konzervativním publikem za úpadkový. První nahrávka písně ve které se rapuje, zazněla až v roce 1979, ale šlo spíše o fór, který měl píseň jen zpestřit a kdy si nikdo ani nepřipouštěl, že by se z něj mohl zrodit nový hudební styl. To se však stalo a během 80. let nový styl rychle pronikl do undergroundové městské hudby a tu a tam se dokonce zcela výjimečně objevil i v písních hlavního proudu.

Na přelomu 80. a 90. let se s rapováním doslova roztrhl pytel a rapování rychle začalo pronikat i do dalších žánrů, zejména taneční hudby, popu, ale i rocku a stále častěji do rhythm and blues. Rapování se rychle stalo i samostatným žánrem, kterému se začalo říkat hip hop (ne však u nás, na tuzemské scéně se tak stalo až několikaletým zpožděním a v tomto ohledu jsme zaostávali i za okolními zeměmi. Do hlavního proudu dokonce začal častěji pronikat až koncem první dekády). Někteří fanoušci hipu hopu dokonce tuto dobu pokládají za jakousi zlatou éru této rytmické recitované hudby. Dnes se zdá, že rapování v ostatních žánrech ubývá (z taneční hudby či soulu téměř zmizelo), hip hop jako samostatný žánr však na své popularitě neztrácí, naopak posiluje a v poslechovosti na internetu se dnes stává dominantním žánrem, který předčí i pop rock, včetně největších světových hvězd. Není proto asi náhodou, že obnovený Český slavík zavedl novou, speciální kategorii pro tento specifický a v současnosti mimořádně oblíbený žánr.

Hip hop je populární mimo globální anglosaskou scénu zejména ve francouzsky a německy mluvících zemích, ale také třeba na Slovensku, které mělo v tomto žánru před námi (podle mého názoru) vždy hodně náskok. Zatímco Slováci do něj uměli vždy dávat potřebnou dávku emocí, u nás byl vždy tak trochu povrchnější. Hip hop, snad ještě více než rock, je doménou mužů a nejčastěji jím umělci vyjadřují negativní emoce jako je odpor, nas.anost, vztek, depresi, apod. Je to také žánr ve kterém se daleko nejčastěji objevuje slang a vulgární slova, i když českého rapu se to až tak netýká. Ten je více uhlazený, jemnější a popovější, narozdíl od emocionálně silně zabarveného a syrovějšího slovenského rapu, který mám osobně raději. Proč je tento žánr dnes tak populární, těžko říci. Možná proto, že žijeme ve velmi nejisté době, spoustu lidí cítí nejistotu, frustraci či vztek. A hip hop dokonale umí pracovat právě s těmito emocemi.

Elektronická hudba

největší popularita: současnost, tendence: rostoucí

Elektronická hudba je velmi široký, nicneříkající pojem, který, i když se dělí na daleko největší množství žánrů, subžánrů a stylů podle mého názoru ani nelze považovat za samostatný žánr – tak jako není žánrem akustická hudba, která není tvořena syntetizátory a computery, ale klasickými hudebními nástroji, které žádnou elektřinu nepotřebují. Jde prostě jen o specifikaci způsobu, jakým je hudba tvořena.

Elektronické nástroje začaly pronikat do hudebních produkcí už před desítkami let a zatímco tehdy šlo o výjimečné případy, dnešní produkce je již naopak do takové míry elektronická, že najít hudbu, kterou ještě hraje tradiční orchestr, bez elektronických efektů, je spíše v populární hudbě výjimka. Tedy zejména v popu. Proto ti hudebníci, kteří chtějí zdůraznit, že v jejich produkci nebyly použity žádné elektronické nástroje a efekty, nazývají takovou produkci jako „akustickou“ či „unplugged“ (nezapojenou do elektřiny). Dříve tomu bylo samozřejmě naopak a protože velká většina nahrávek bylo normálních, tedy akustických, zdůrazňovalo se naopak, pokud se jednalo o elektronickou hudbu.

Elektronická hudba původní žánry rozvětvila na další žánry a styly, protože jim dala nové možnosti a tím i směr. Vidíme to zejména na relaxační a taneční hudbě, kde nachází největší uplatnění, zatímco do oblasti folku, country či rocku se to až tak netýká.

Schlager

největší popularita: 50.-70. léta, tendence: stagnující až znovu rostoucí

Také tato kategorie vlastně není ani tak žánrem, jako stylem. V naší a ani anglosaské terminologii se moc nepoužívá – používá se zejména v německy mluvících zemích (i když nejen tam). Označuje populární hudbu na pomezí mezi lidovou hudbou, popem, operetou, kanconetami a taneční hudbou – či zjednodušeně prostě tvoří jakýsi přirozený přechod mezi popem na jedné straně a lidovou a klasickou hudbou na straně druhé. Zkrátka zábavnou hudbu, která je charakteristická výraznými refrény a jednoduchou, chytlavou melodií, které působí především na emoce. Písně, které si každý může zazpívat. U nás jsou takové skladby součástí středního proudu, popu a nepokládáme je obvykle za samostatný žánr. I když se schlager za samostatný žánr nepokládá ani v anglosaské terminologii, rozhodně to neznamená, že by se zde taková hudba vůbec nevyskytovala. Pouze je rozložena mezi různé jiné žánry. Do 70. let se ani v Německu nerozlišovalo mezi schlagrem a popem. Většina skladeb pop music byla v 60. a 70. letech jednoduchých a melodických, ať už šlo o evropskou či americkou provinienci, takže schlager = obvykle hit. Nedávno se objevila kompilace trefně nazvaná „Když hity byly ještě šlágry“ což je docela výstižné. Schlager bylo už od 20. let zkrátka vše, než na přelomu 70. a 80. let německou scénu výrazně ovlivnil pop.

S příchodem nové vlny (Neue Welle) koncem 70. let, se ale začalo více experimentovat a stále více se objevovaly skladby nového stylu, u kterých už nebyl doménou refrén ani melodie. Vyvstala tedy potřeba rozlišovat mezi popem a schlagrem, přičemž schlager začal být řazen do jedné kategorie s lidovou hudbou (podobně jako pop a rock). Pop se zcela vydělil jako samostatný žánr. Zatímco schlager zůstal věrný německé tradici, pop šel ve stopách amerických stylů. V 80. a ještě více v 90. letech byl schlager na ústupu a mezi schlagerem a popem mnohdy ani nebyl velký rozdíl – oba žánry se tehdy ještě částečně dost překrývaly. To se začalo výrazně měnit někdy od poloviny 90. let, kdy v Německu o schlager opět začal značně stoupat zájem (zatímco u nás začal opět stoupat zájem o domácí produkci a retro). Tehdy již také došlo k definitivnímu rozdělení hlavního proudu na schlager a pop. I do schlageru začalo pronikat techno a vznikl tak další schlagerový substyl, kterému dnes někteří říkají discofox či party-songs. Tento styl čítá už velké množství tanečních techno odrhovaček, které s původním schlagerem mají jen málo společného (jde spíše o taneční hudbu ve stylu happycore). Velmi časté je v Německu spojení schlageru s písněmi country a westernu – koncem 50. let tak vznikl nový substyl, který bychom mohli nazvat jako country schlager či schlager western.

v 80. a 90. let přišli evropští producenti (ne náhodou drtivá většina z nich z Německa) s mega úspěšným nápadem spojení taneční hudby s rytmem šlágrů. Zrodil se tak styl dnes zvaný eurodisco, disco fox a eurodance, který se narozdíl od anglosaské disco a techno produkce vyznačovaly velmi výraznou melodikou, vokály a silnými refrény (Boney M, Modern Talking, E-rotic, Squeezer, La Bouche, Mr. President, DJ Bobo, Bad Boys Blue, Arabesque, Blue System, C.C.Catch, Systems In Blue, Fancy a mnozí další). Pamětníci si jistě vzpomínají na tuto zlatou éru discotékových šlágrů, která doslova hýbala celou Evropu a způsobilo taneční horečku.

Zatímco v některých zemích má schlager i dnes stále velmi silné postavení, u nás stojí (podobně jako lidová hudba) už dlouho na okraji zájmu a známých umělců, kteří se mu věnují je na rozdíl třeba od Slovenska jen velmi málo a málo je od 90. let především hitmakerů, kteří by ho u nás uměli produkovat. Hlavní proud tak u nás v současnosti tvoří zejména pop rock a folk rock. Schlager se u nás snaží oživit např. Šlágr TV, ale její produkce působí často spíše nesměle a amatérsky, což širší publikum jen těžko může oslovit. Zajímavé je, že ani v Rakousku, Bavorsku či Švýcarsku nemá schlager zdaleka tak silné postavení jako na severu. V jižních německo-jazyčných regionech či ve Slovinsku je dominantní především lidová hudba (Volksmusik), a to jak tradiční, tak velmi moderní. U nás opět neslýchaná věc.

Velmi podobná situace jako na německo-jazyčné scéně je i na balkánské, kde největší část pop music tvoří schlager, nikoliv pop nebo rock. Ale vzhledem k tomu, že na Balkáně nejsou žádní perfekcionisté a nepotřebují mít hudbu stále rozdělenou na žánry a kategorie jako Němci či anglosasové, není tu taková potřeba dělit schlager a pop. Lze říci, že na Balkáně se dělením žánrů vůbec moc nezabývají a vše probíhá mnohem spontánněji a živelněji. Ostatně podobně je na tom schlager i v mnoha jiných, neanglosaských zemích, včetně latinských. Mimo anglosaskou oblast je schlager coby spojnice lidovky (etnické hudby a folklóru) a popu jedním z nejoblíbenějších hudebních žánrů a často je úplně tím základním, který tvoří hlavní proud populární hudby, třebaže z našeho českého či anglosaského pohledu to může vypadat jinak.